Během dlouhé řady let strávených na nemilosrdném bitevním poli IT trhu v pozicích dodavatelů jsem si všiml několika jevů, jež mě nepřestávají udivovat svou bizarností.
Zpohledu zákazníků IT firem zřejmě nejsou tolik patrné, jako dodavatele mne však přímo bijí do očí. A protože jde o pole neorané, jež média kupodivu bez povšimnutí míjejí, byl jsem nucen pro jejich popis vytvořit vlastní terminologii a definice. Pojďme se tedy podívat blíže na nejzajímavější z těchto antipatternů.
JEV PRVNÍ - "MANAGEMENT VISION"
Už i vesnický bohabojný lid se v přípravce na EmBíEj učí, jaké faktory je třeba brát na zřetel při výběru dodavatele. Jde o dosti komplikovanou záležitost, u níž je třeba zohlednit celou řadu kritérií jako zkušenost a reference, znalost prostředí, cenu, podporu a servis, školení atd. Několikrát jsem se však setkal s přístupem, kdy jediným měřítkem volby byla cena - a s touto, byť na první pohled šílenou strategií, dotyční SíAjOu v pohodlí přežívali poměrně dlouhou dobu. Za to, jak skvěle dovedli katovat kosty, byli dokonce odměněni za doprovodu obdivných pohledů junior office managerek.
Jejich dodavatelé se však samozřejmě pohybovali v prostoru vymezeném koordináty cena-termín-scope-kvalita, a tak stažení ceny a termínu na samé dno patřičným způsobem ovlivnilo i rozsah a zejména kvalitu dodávky. Takto vzniklá řešení byla velmi obtížně integrovatelná a udržovatelná do budoucna. To se ovšem projevilo až v horizontu několika let, kdy se nádherný svět low-cost řešení začal hroutit. Kapitáni průmyslu pak ze svých potápějících se lodí raději včas přešli na můstek nových, což s tak skvělým trek--rekordem v SíVí nebyl problém.
V jednom z nejzajímavějších případů tohoto typu si firma na implementaci systému pro skenování a správu dokumentů za desítky milionů Kč najala firmičku tvořenou několika čerstvými absolventy VŠ. Byli opravdu levní, avšak neměli žádnou zkušenost nejen s implementovaným systémem, ale ani žádným jiným tohoto typu, a o relačních databázích toho věděli zhruba tolik, co volič ČSSD o cash-flow balancingu. Když jsme byli po nepříliš dlouhé době angažováni na kompletním přepracování takto vzniklého systému, při pohledu na databázové tabulky bez jediného indexu nebo vazebního klíče jsem si uvědomil, jak hlubokou pravdu obsahuje Murphyho zákon o vedení projektů: "Nikdy není dost času a peněz na to, aby se to udělalo dobře. Ale vždycky se najde dost času i peněz na to, aby se to udělalo znovu."
JEV DRUHÝ - "QUICK AND DIRTY RFP"
Na dodávku komplexních systémů, přistupujících někdy i k desítkám různých zdrojů dat, integrujících služby řady jiných systémů a pracujících s počty uživatelů v řádech tisíců až stovek tisíc, jsou vypisována RFP s termínem odpovědi obvykle 14 kalendářních dnů. Nevěříte? Bohužel, jde o zcela běžnou praxi - přičemž je v odpovědi požadována závazná cena, harmonogram a termín dodání.
Zákazníci si zřejmě neuvědomují, zvláště v případě, kdy poptávají dodavatele dosud neobeznámené s jejich prostředím, že tato doba stěží postačuje na seznámení s tak komplexním zadáním, natožpak vypracování kvalitního návrhu. Místo něj se dodavatel během této šibeniční lhůty spíše musí pokusit odhadnout, kolik peněz je v rozpočtu zákazníka na tento projekt vyčleněno a v jaké přibližné výši budou konkurenční nabídky. Na základě průsečíku těchto čísel je pak vytvořena odpověď, což ovšem ani příliš nevadí, neboť přestože jde o systémy klíčové pro byznys jejich firmy a investice v řádech desítek milionů korun, zadavatelé si jí často ani nepřečtou. O výběru dodavatele pak místo nabízeného řešení rozhodne spíše kvalita obleků prezentátorů či hezké chvilky strávené společně na fairwayi, což ovšem zpravidla není příliš dobrou zprávou pro akcionáře.
JEV TŘETÍ - "SOA MINDHACK"
Boj o zákazníka je neúprosný, a tak se marketingoví guru snaží přijít s něčím, co bude tím pravým kruciálním benefitem otvírajícím peněženky uhranutých kastomrů, lačných po jeho dodávce. Čas od času se proto vrhnou na nějakou technologii či disciplínu, která se provinila jen tím, že má úderně znějící jméno, slibující předzvěst dobrého prodeje. Před pár lety tato smůla potkala benchmarky, po nich přišly na řadu webové služby a právě nyní je to SOA. Nedávno jsem pro ni zahlédl půvabný termín "marketicture" (marketing architecture), který celkem přesně vystihuje nadužívání tohoto pojmu.
Ještě nejste SOA? No tak to jste odepsaní, protože SOA rulez a kdo ji nemá, je out a může si jít kopat jámu. Tak nějak jsou formulovány některé marketingové materiály, pozvánkami na konference počínaje až po datasheet serveru určeného pro provozování SOA aplikací. Zajímalo by mě, zda je v něm nějaký jumper, kterým lze SOA mód vypnout a přejít do módu zdravého rozumu...
Ale již vážně, SOA je pouze konceptem založeným na zdravé selské úvaze opětovného využití zdrojů. V praxi jsem však dosud nikde neviděl onen cílový stav, kdy by bylo vše postaveno na hierarchii služeb, sdílených všemi aplikacemi a tvořících jediný homogenní celek. Takováto vize totiž naráží na celou řadu problémů, způsobených především lidským faktorem. Se zaváděním této architektury jsou nedílně spojeny i nemalé investice, které se začnou navracet až po delší době, kdy jsou služby opětovně využívány. Je proto nezbytné získat pro tento projekt podporu nejvyššího managementu firmy, což je v našich podmínkách, kdy CIO často nebývá ani členem představenstva, téměř nemožné. Dalším důležitým faktorem je také ohrožení pozic jednotlivců i celých skupin ve firmě. Ti si uvědomují, že zavedení služeb umožní automatizaci procesů, která výrazně zprůhlední jejich činnost, případně může hrozit i nebezpečím jejich úplného nahrazení.
V oblasti technické pak tento koncept naráží na problém nepochopení těmi, kteří by jej měli realizovat. Často můžeme např. v RFP číst, že zákazníkovo prostředí je SOA, avšak na dotazy, jaké služby jsou publikovány, kde je jejich katalog atd., je odpovědí jen rozpačité mlčení. Jiným praktickým problémem je také např. dodržení SLA nebo potřebné kapacity, neboť různé aplikace mohou mít specifické požadavky, kterým služby nebudou schopny vyhovět.
Poukazem na výše uvedené problémy však rozhodně nechci říci, že je SOA pouhým výmyslem marketýrů. Jistě pomáhá dosáhnout snížení nákladů a pokládá základnu, na níž lze stavět do budoucna. Jen je třeba si uvědomit, že dnes obvykle předkládaná představa stavu, kdy všechno bude úplně SOA, zřejmě není v reálném světě dosažitelná.
Doufám, že toto poukázání na některé z dnešních nejpalčivějších problémů napomůže ke zlepšení komunikace a vzájemných očekávání mezi dodavateli IT a jejich zákazníky. Snažme se tedy alespoň někdy podívat na problém očima druhé strany - snáze tak dojdeme k řešení mnohých problémů. O tom, že na obou stranách bude stále co vylepšovat, však nepochybuji.
Autor je Senior Solutions Architect společnosti Cleverlance Enterprise Solutions.