Řekni mi, jak chodíš

Již před nějakým časem proběhla médii zpráva, že čeští vědci pracují na způsobu jednoznačné identifikace člověka podle stylu chůze. Taková metoda by samozřejmě výrazně rozšířila možnosti, které v boji s kriminalitou hrají současné kamerové systémy. Na naše otázky o výzkumu v oblasti kriminalistiky odpovídá prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc., který se na Policejní akademii ČR zabývá právě touto problematikou.

Začnu nejprve scénářem, který bývá v souvislosti s vaší metodou prezentován nejčastěji. Zločinci si údajně často chodí místo činu dopředu „omrknout“. Při vlastním spáchání zločinu se pak různě maskují, takže záznam bezpečnostní kamery již neumožňuje identifikaci podle tváře. Při původní obhlídce ale takhle ostražití nejsou. Systém pro identifikaci podle chůze by tedy umožnil spojit maskovaného zločince s konkrétní tváří člověka, který byl „na obhlídce“ místa činu, třeba si byl prohlédnout okolí bankomatu. Vystihuje popsaný scénář, k čemu by byl váš systém dobrý?

Ano i ne. Takové využití je sice lákavé, ale narážíme zde mj. na legislativní překážky týkající se ochrany osobních údajů. Obecně – provozovatel kamery si nemůže jen tak vytvářet databázi lidí, kteří kolem kamery prošli, aby je pak porovnával se záznamem zločinu.

Popsané využití bude snad tedy jednou přicházet v úvahu, v tuto chvíli je ale bezprostřednější jiná aplikace: kamera zachytí místo zločinu a maskovaného pachatele. Záznam jeho chůze pak můžeme srovnávat s chůzí jednotlivých podezřelých – podobně, jako kdyby zločinec na místě zanechal otisky prstu.

Na jaké charakteristické rysy chůze se speciálně zaměřujete? Přiznám se, že mě napadá několik spíše humorných výstřelků, „švihlá chůze“ ze skeče skupiny Monty Pythons, eventuálně specifický způsob pochodování hrdiny knihy Jak jsem vyhrál válku. Vy ovšem musíte nějak jednoznačně rozpoznat i chůzi normální…

Identifikačních znaků a parametrů chůze existuje celá řada. Naší snahou je vytvořit optimální komplex identifikačních znaků, které by jednoznačně identifikovaly osobu podle tzv. dynamického stereotypu chůze. Ve vyhodnocování se zaměřujeme na přesně definované body a jejich funkční závislost v čase, a to jednak v grafickém projevu linie, tak i jako funkce úhlové změny v čase. Zjišťujeme pohyb přesně definovaných bodů v jednotlivých fázích kroku nebo dvojkroku a také úhlové změny ve velkých kloubech dolních končetin. Právě dolní končetiny, trup a hlava jsou velmi sledované segmenty lidského těla, které jsou v dynamickém projevu chůze individuální.

Je chůze člověka charakteristická podobně jako otisk prstu na celý život, nebo se mění s věkem?

Samozřejmě, že s věkem dochází ke změnám, my se však pro identifikaci zaměřujeme na takové charakteristiky chůze, které zůstávají konstantní. Náš výzkum ještě není u konce, nicméně po těch několik let, co jej provádíme, dokážeme každého „pokusného“ dobrovolníka stále jednoznačně identifikovat.

Co například podpatky nebo vůbec styl obutí, jak ovlivňují chůzi ty?

Identifikace se provádí za srovnatelných podmínek. Pokud například kamera zachytí pachatele, jak kráčí v podpatcích, bude podezřelý při testu stejně tak kráčet v podpatcích. Nicméně styl chůze je identifikovatelný i bez ohledu na zvolenou obuv.

Co alkohol? Napadá mě typická vrávoravá chůze opilců…

To je zajímavá poznámka. Fakt ale je, že pokud byste se záměrně opil tolik, aby vaše chůze byla z pohledu identifikace netypická, měl byste už zřejmě dost co dělat, abyste z místa činu vůbec odešel. Takže tahle metoda není asi pro zločince v praxi příliš použitelná, jako teoretický problém je to ale určitě zajímavé.

Může vyšetřovaný zkoušku chůze nebo jiný podobný test ze zákona odmítnout?

V tuto chvíli ano, je vyžadován souhlas podezřelého. Pokud pomineme vyfotografování, vyšetřovaný je ze zákona povinen podstoupit určité identifikační procedury, jako je například odběr otisku prstů, měření a vážení a od roku 2002 také odběr DNA (to už se dnes mimochodem neprovádí odběrem krve, ale tzv. bukálním stěrem sliznice v ústech). Ale i v tomto případě, pokud vyšetřovaný proceduru odmítne, se jedná pouze o přestupek, který lze potrestat maximálně pořádkovou pokutou do výše 50 000 Kč.

Vy se zabýváte nejenom „čistou vědou“, ale rovněž jejím uznáním v průběhu soudního řízení – jste také soudní znalec. Čím se řídí, zda je metoda uznána za prokazatelnou?

Máte pravdu, že při soudním řízení se vykazuje prokázání viny mimo veškerou pochybnost. Pokud by žaloba pracovala s argumenty jako „test svědčí pro to, že chůze odpovídá obžalovanému na 90 %“, obhájce by takovou žalobu rychle rozcupoval.

Konkrétně vývoj každé identifikační metody probíhá tak, že nejprve musí být ověřena, publikována ve specializovaných (často mezinárodních) časopisech, přitom samozřejmě prochází vědeckou oponenturou. Teprve na závěr tohoto procesu je pak metoda uznána za spolehlivou a soudní znalec může prohlásit: „Na základě vědeckých poznatků se to má tak a tak.“ I pak záleží samozřejmě na soudu, zda k závěru znalce přihlédne.

Pravidla v každé zemi mohou být také odlišná. Dokonce i tak standardní a dlouhodobě používaná metoda, jako je daktyloskopie, se v řadě zemí řídí trochu jinými pravidly. Počet daktyloskopických markantů pro identifikaci osoby není v jednotlivých zemích jednotný, například u nás stačí 10 markantů, ale v Belgii a Francii 12, v Anglii 16, v Rusku stačí 7 markantů a v USA není dokonce počet daktyloskopických markantů stanoven.

Má policejní akademie v úmyslu si nechat systém pro identifikaci osob podle způsobu chůze patentovat?

V tuto chvíli o tom neuvažujeme.

Čtenáře Business Worldu by zřejmě zajímalo, jaký pro svou práci (nemám tím na mysli jen identifikaci chůze) používáte simulační software. Kdo jsou vaši dodavatelé?

Asi vás překvapím. Jde o specializované aplikace vyvíjené nám na zakázku, vesměs však jednotlivci. Ačkoliv ve veřejnosti zřejmě převládá názor, že výzkum probíhající pod záštitou ministerstva vnitra (kam spadá i Policejní akademie ČR, ale třeba i Kriminalistický ústav ČR) musí být finančně bohatě zajištěn, naše zdroje jsou ve skutečnosti omezené. Ono je to i vlastně logické: Vývoj identifikačních metod není v současné době prioritou, spíše se investuje do rizikového managementu, vývoje systémů pro reakce při živelných pohromách (povodně), teroristických útocích… Takže řada specializovaného softwaru velkých dodavatelů je pro nás po pravdě řečeno finančně nedostupná.

Samozřejmě spolupracujeme s řadou výzkumných institucí, například katedrou kybernetiky na ČVUT, stejně jako s firmami pohybujícími se v oboru. Tady bych zmínil například společnost ABL, která je dodavatelem kamerových systémů. Naše poznatky každopádně mají pro provoz kamerových systémů reálné výstupy – například z nich vyplývá, že časté umístění bezpečnostních kamer v rohu místnosti není optimální.

A software, který je vyvíjen přímo pro vaši zakázku, zahrnuje například co?

Kromě aplikací pro to, čím se přímo zabývám, by pro čtenáře mohla být zajímavá třeba simulace úderu do hlavy nebo pádu z výšky. U úderu do hlavy to funguje následujícím způsobem: vstupním parametrem je dopadová rychlost předmětu (od pěsti po basebalovou pálku), hmotnost dopadající hmoty, použitá zbraň, místo úderu a dodatečné údaje, například to, zda lebka byla chráněna čepicí. Software následně vypočítá, jaké zranění bylo způsobeno, zda dojde ke smrti, jaké stopy úder zanechá na lebce… Tohle lze využít třeba při analýze konfliktu, kdy oběť utrpěla více ran a vyšetřoval i soud pochopitelně potřebují vědět, jaká z ran byla smrtelná.

Jaký vztah má váš výzkum s dalšími identifikačními metodami, rozpoznáváním podle tváře, rohovky, sítnice, obecně s biometrikou…

Já sám se biometrikou přímo nezabývám. Obecně lze říci, že údaje z monitorovacích kamerových systémů pro biometrickou identifikaci vesměs příliš použitelné nejsou. Osoby nejsou zabírány s dostatečným rozlišením, které by jednoznačnou identifikaci umožnilo. Biometrická identifikace má také trochu jiný účel, slouží spíše k okamžité autorizaci než ke zpětné rekonstrukci toho, co se na místě odehrálo.

Jaké další, mediálně méně prezentované identifikační metody stojí podle vás za pozornost?

Je jich celá řada. Třeba o písmoznalectví slyšel asi každý z nás. Méně známé už je ale to, že pro každého člověka je charakteristický i styl, kterým píše, tedy pohyb ruky a prstů při psaní. Také gestikulace je obecně individuální.

Nakonec existují třeba i metody, které vás identifikují podle způsobu psaní na počítači, podle rytmu, kterým tisknete klávesy, i podle síly úderů.

Na závěr otázka v trochu lehčím duchu. Existuje rozsáhlá detektivní literatura i filmy s kriminalistickou tematikou. Co z toho máte v oblibě vy sám? Nejde mi ani tak o uměleckou hodnotu, ale spíše o to, která díla podle vás zachycují kriminalistickou práci tak, jak probíhá ve skutečnosti...

Nejsem literární či filmový kritik, ale mám rád například nesmrtelného radu Vacátka a také seriál Dobrodružství kriminalistiky. Obecně se mi líbí více domácí než americké detektivní seriály.

Foto: Wikipedia, licence obrázku GFDL