Zatímco práce na drahých sálových přístrojích byla založena na co nejefektivnějším využití strojového času, minipočítače přinesly řadu inovací, od jednodušší architektury či interaktivního ovládání po lokální síťové propojení prostřednictvím Ethernetu, což ve svých důsledcích připravilo půdu pro nástup osobních počítačů. Díky minipočítačům se prosadily i vymoženosti, jakou jsou např. počítačová myš, grafické uživatelské rozhraní či první skutečné počítačové hry.
„Vypadá to tam jako v komunistickém státě. Nevědí nic o světě a svět neví nic o tom, o co se snaží.“ Těmito slovy charakterizoval Kenneth Olsen společnost IBM, když působil jako odborný poradce v jejich závodě v Poughkeepsie. Rozčarování, že takto se pracuje v největší světové počítačové společnosti, jej přivedlo na myšlenku, že si založí vlastní firmu na výrobu počítačů.
Digital Equipment Corporation, kterou založil a po třicet let i řídil, se brzy stala pojmem, a to nejen proto, že v šedesátých a sedmdesátých letech přinesla řadu velmi podstatných technologických inovací, bez nichž si dnes svět informačních technologií nejsme s to představit, ale zejména proto, že vytvořila samostatný segment tzv. minipočítačů, v němž také hrála ústřední roli po dobu více než čtvrtstoletí. Díky minipočítačům se ve výpočetní technice začaly masově využívat tranzistorové a posléze i integrované obvody, navíc proklestily cestu takovým samozřejmostem, jako jsou „motherboard“ (základní deska), monitor, klávesnice či myš. Nejen to, byly na nich vytvořeny operační systém UNIX, programovací jazyk C či první počítačová hra. Na „pédépéčku“od firmy Digital se učili programovat Paul Allen a Bill Gates, zakladatelé společnosti Microsoft, a dokonce na něm vytvořili první upravenou verzi BASICu pro osobní počítače.
Tajný projekt
Kenneth Olsen se narodil v roce 1926 v Brigeportu ve státě Connecticut. Vstup Spojených států do druhé světové války zastihl mladého Olsena ještě na střední škole, ale jakmile dosáhl dospělosti, přihlásil se k námořnictvu. To bylo v roce 1944. Olsen ještě stačil absolvovat technický kurz pro obsluhu a opravu vojenských elektronických přístrojů. Díky tomu získal výtečné praktické zkušenosti, které zúročil při studiu elektrického inženýrství na Massachusettském technologickém institutu. Stal se členem nově založené počítačové laboratoře, kterou vedl Jay Forrester, stěžejním úkolem jejímž byla v té době konstrukce počítačového leteckého simulátoru Whirlwind.
Olsen se v týmu podrobně seznámil s principy, na jejichž základě byly na konci války zkonstruovány první elektronkové počítače ENIAC a EDVAC. Jako člen Forresterovy vývojové skupiny se ale především zabýval otázkou, jak spolehlivěji ukládat data. Experimenty s krystalicky čistým železem přivedly vědce této laboratoře na počátku padesátých let k objevu nového druhu paměti – magnetické (feritové) jádrové paměti, jejíž předností byla vyšší spolehlivost.
Po ročním pobytu ve Švédsku, se Olsen vrátil do Forresterovy laboratoře a pracoval na konstrukci výkonnějšího počítače Whirlwind II. Ten se stal v roce 1952 základem armádního projektu SAGE (Semi-Automatic Ground Environment), který zahrnoval počítače A/N FSQ-7 vyráběné pro armádu v IBM.
I přes obrovské náklady, jež svou výší překonaly i Projekt Manhattan, tedy konstrukci atomové bomby, byl projekt SAGE úspěšný a přinesl řadu technických novinek, které se později uplatnily v civilní výpočetní technice. Jednalo se nejen o technologie pro zajištění vysoké spolehlivosti, distribuovaného zpracování dat, sdílení času či vyrovnávací paměti pro vstupy a výstupy, ale také o principy správy databází v reálném čase a využití interaktivní grafiky.
Tranzistorové obvody
V té době se v laboratoři na MIT soustředil na studium technologie tranzistorových obvodů, jež byla velkým příslibem pro rozvoj počítačů. Společně s Harlanem Andersonem a Chesterem Bellem se podílel na konstrukci tranzistorové obdoby počítače Whirlwind II. Výsledkem byl stroj TX-0, jeden z prvních plně tranzistorových počítačů, který na rozdíl od svého předchůdce nezabíral celé poschodí, ale pouze jednu prostornou místnost. TX-0, označovaný studenty jako „Tixo“, byl založen na technologii diskrétních tranzistorů a operační paměť tvořila magnetická feritová jádra. Ačkoli oficiálně sloužil zejména jako testovací model pro svého vyspělejšího nástupce TX-2, patřil ve své době k nejrychlejším počítačům.
K jeho nesporným výhodám patřilo interaktivní ovládání pomocí světelného pera a konzole s otočnými knoflíky. Právě díky tomuto způsobu ovládání přitahoval „Tixo“ pozornost studentů, kteří mu dávali přednost před mainframem od IBM, což Olsenovi samozřejmě neuniklo. (Stojí za zmínku, že kolem počítače TX-0 se na MIT vytvořila skupina nadšenců, jež je označována za první hackery. Na počítači, stejně jako řada jejich následovníků, pracovali pouze v noci, neboť ve dne byl stroj využíván pro testovací a vědecké účely. Do této skupiny patřili i lidé, kteří později ovlivnili vývoj počítačového softwaru i počítačů samotných, jako například Richard Greenblatt, Peter Samson nebo Steve Russel.)
Podstatné je, že zájem studentů o počítač s interaktivním ovládáním utvrdil Olsena v jeho záměrech. Když svému příteli Jayovi Forresterovi vyložil úmysl založit firmu, zaměřenou na využití tranzistorů ve výpočetní technice, skeptický Forrester plánu velké šance nedával, ale přesto mu zprostředkoval kontakt na Georgese Doriota, který mu pomohl plán uskutečnit.
Doriot působil na Harvardově univerzitě, kde přednášel ekonomii. Kromě toho byl také zakladatelem American Research and Development Corporation (AR&D), jedné z prvních investičních společností, jež poskytovaly rizikový kapitál začínajícím podnikům. A protože jej plán zaujal, AR&D poskytla Olsenovi částku ve výši 70 tisíc dolarů. Ten pak se svým bratrem Stanem a Harlanem Andersonem, kolegou z MIT, založil v roce 1957 firmu Digital Equipment Corporation, označovanou zkráceně též jako Digital nebo akronymem DEC.
Nástup minipočítačů
Trh s výpočetní technikou na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy začala firma DEC nabízet své produkty, byl poměrně přehledný. Počítače, které v té době zabíraly plochu několika kancelářských místností a s jejichž instalacemi bylo nutné najít prostor i pro zvláštní klimatizační zařízení, si mohly dovolit jen největší korporace, státní instituce a několik prestižních univerzit (zpravidla těch, jež si je dokázaly díky financím z armádního rozpočtu postavit). Není se co divit, neboť cena těchto mainframů se vyčíslovala v šesticiferných číslech. Konstrukce, údržba a programové vybavení počítačů vyžadovaly od výrobců obrovské náklady, a to nejen z technologického, ale i z organizačního hlediska. Z těchto důvodů v té době panovalo přesvědčení, že v počítačovém byznysu lze zisk vytvořit jen stěží, což platilo i pro mocnou IBM.
Olsen byl prvním, kdo si uvědomil, že s příchodem tranzistorových obvodů se na trhu počítačů vytvořila mezera, kterou by mohly vyplnit méně výkonné, ale zato skladnější a uživatelsky přívětivější stroje. Pro konstrukci tohoto typu počítače, označovaného jako „minipočítač“, využil se svými spolupracovníky zkušenosti z práce na počítačích TX-0 a TX-2.
První model tohoto zařízení představila DEC v roce 1960. Nesl název Programmed Data Procesor neboli zkráceně PDP. Olsen se totiž záměrně vyhýbal slovu „computer“, který tehdy vzbuzoval představu obrovského šedého kolosu. PDP-1 byl vybaven feromagnetickou pamětí organizovanou do slov o šířce 18 bitů, externí paměť tvořila jednotka pro práci s děrnými páskami a základním periferním zařízením byla tiskárna, využívaná namísto monitoru pro výstup alfanumerických dat. Ze zpětného pohledu se jedná o legendární stroj, zakládající dlouhou řadu minipočítačů, ale v době svého vzniku zaujal prakticky jen akademickou veřejnost, a to i přes fakt, že jeho cena činila „pouhých“ 120 tisíc dolarů, což byl zlomek ceny tehdejších mainframů. (V této souvislosti není bez zajímavosti, že na PDP-1, které si pořídil MIT, vznikla první skutečná počítačová hra „Spacewar!“, částečně i zásluhou některých členů již zmíněné skupiny prvních hackerů.)
Skutečné prosazení těchto počítačů však přinesla až řada 16bitových PDP-11, jejíž první model – počítač kompaktního tvaru o velikosti ledničky, jak hlásala tehdejší reklama – představila DEC na začátku sedmdesátých let. PDP-11, nabízené v široké škále výkonnostně i generačně odstupňovaných modelů, se vyznačovaly zásadními inovacemi, jako byly např. jednotná datová sběrnice pro standardizované připojení a komunikaci všech komponent počítače navzájem bez účasti procesoru, dynamický překlad adres či mapování registrů vstupních/výstupních periferií do operační paměti (což eliminovalo potřebu speciálních I/O instrukcí pro práci s periferiemi). Firma současně s počítači nabízela několik operačních systémů pro různé typy nasazení: od real-time systému RT-11 využívaného pro řízení technologických procesů přes univerzální víceuživatelský multiprogramový systém RSX-11 až po MUMPS-11 specializovaný pro oblast databázových aplikací.
Pokud jde o samotnou DEC neboli Digital, byl to příklad ohromujícího úspěchu firmy, zrozené na základě rizikového kapitálu. V polovině sedmdesátých let se už jednalo o korporaci s více než 120 tisíci zaměstnanci, jejíž pobočky byly rozesety v desítkách zemích po celém světě.
Volný pád
„Nevidím sebemenší důvod k tomu, aby se počítače rozšířily i do našich domácností,“ prohlásil Kenneth Olsen v roce 1977, v době, kdy byla DEC na samotném vrcholu. Osudový výrok zazněl v reakci na první mikropočítače, které v té době uvedlo několik společností na trh (a jejichž segment se později začal označovat jako „osobní počítače“). Rok před tímto výrokem, předznamenávajícím potíže druhé světově největší počítačové firmy, uvedla DEC pod názvem VAX-11 (Virtual Address eXtension) novou řadu počítačů, vzniklou rozšířením veleúspěšných PDP-11 na 32bitovou architekturu. Pro svůj výkon začaly být počítače skupiny VAX neoficiálně nazývány jako „super-minipočítače“ a firmě DEC přinesly novou vlnu úspěchu. Manažeři korporace, nad jejíž slávou slunce nezapadalo, se při pohledu na dvojici mladíků z Kalifornie nabízejících k prodeji počítač s logem, na němž bylo vyobrazeno nakousnuté jablko, jen blazeovaně usmívali.
Tento sebevědomý optimismus ale neměl dlouhého trvání. Třebaže výkonné minipočítače VAX patřily ve své době k nejkvalitnějším počítačům, akcie DEC začaly v první polovině následujícího desetiletí povážlivě oslabovat a firma se propadala do ztráty. Základní důvod spočíval v tom, že podnik nedokázal odpovědět na výzvu, kterou v podobě osobního počítače přinesla IBM.
Olsen si svůj omyl uvědomil, ale to už bylo bohužel pozdě. Aby vymanil firmu z červených čísel, provedl rozsáhlou reorganizaci ve stylu „zde nezůstane na kameni kámen“. Přesto se DEC propadala do čím dál větších dluhů, což nezachránil ani pokus o vstup na trh osobních počítačů. Tváří v tvář vzrůstajícímu zadlužení Kenneth Olsen rezignoval. Robert Palmer, jeho nástupce, jenž se zároveň stal výkonným ředitelem (což byla v DEC nová funkce), se snažil podnik zeštíhlit odprodejem některých aktivit, např. rodina minipočítačů PDP-11 a příslušné operační systémy přešly pod křídla firmy Mentec, databázové produkty byly prodány Oraclu, výrobu velkokapacitních zálohovacích médií Digital Linear Tape odkoupila Quantum Corporation, výrobu procesorů Alpha nikoli překvapivě Intel. Kmenový zbytek firmy, se navzdory strategii ředitele Palmera nedokázal vzpamatovat. V roce 1998 jej koupila společnost Compaq.
Kenneth Harry Olsen (1926–2011), americký inženýr a podnikatel, spoluzakladatel, dlouholetý prezident a předseda představenstva Digital Equipment Corporation (DEC). Po armádním kurzu elektrotechniky vystudoval elektrické inženýrství na Massachusettském technologickém institutu, kde se později podílel na konstrukci počítačů pracujících v reálném čase. Díky této zkušenosti se stal odborným poradcem, který ve společnosti IBM dohlížel na výrobu počítačů určených pro obranný systém SEGA. Po návratu na MIT spolupracoval na konstrukci počítačů TX-0 a TX-2. V roce 1957 založil se svým bratrem a kolegou z MIT firmu Digital Equipment Corporation (DEC), která se prosadila na trhu díky tranzistorovým modulům.
Od začátku 60. let se firma orientovala na výrobu počítačů, vytvořila skupinu minipočítačů a byla po dobu takřka třiceti let jejich nejvýznamnějším světovým výrobcem – v 60. a 70. letech byla druhou největší počítačovou společností na světě. Olsen DEC řídil do roku 1992, kdy po jeho rezignaci firma v důsledku série špatných rozhodnutí postupně upadala. Za svůj přínos počítačovému průmyslu získal řadu ocenění, např. Národní medaili za technologický přínos či Medaili zakladatelů IEEE (obě 1993); časopis Fortune mu v roce 1986 udělil titul Nejúspěšnější americký podnikatel (America's most successful entrepreneur).
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU