O dvojsečnosti sdílení

Když internet začínal, bylo jeho využívání postaveno především na komunikaci a až v druhém sledu na obsahu. Aby ne, když vlastně žádný obsah nebyl. Jenomže uteklo pár let a nashromážděný obsah internet změnil v naprosto neobsáhnutelný svět.

Na „síti sítí“ je všechno a jak se zdokonalují vyhledávače, už dokonce není ani problém se k potřebným věcem dostat. A nejen to. S nástupem technologií web 2.0 už umíme spoustu informací i efektivně sdílet. Avšak nakolik těm informacím můžeme věřit?

Potíž je v tom, že paralelní svět internetu je stejný jako ten skutečný minimálně v tom, že se porušují pravidla. Na internetu můžete publikovat cokoliv. Pravdivost nebo autentičnost obsahu je jenom ve vašich rukách. Řeknete si – no a co? Je jasné, že nemohu věřit všemu, co se objeví v kdejakém blogu nebo na chatech! Ostatně médiím by soudný člověk nikdy na sto procent věřit neměl... A firemní stránky? Však oni si dají pozor, aby tam nepsali lži. Ty už jsou třeba v obchodním styku postižitelné.

Jenže přišly technologie postavené na web 2.0 a s nimi takové věci, jako jsou webové služby, collective intelligence (systémy pro sdílení, společné publikování, společná databáze pro sdílení znalostí), P2P networking, social networking, RSS, podcast, systémy pro společné publikování (kdo by neznal Wikipedii?) a všelijaké blogy. Tyto technologie už zdaleka neslouží jen k zvídavým hrátkám běžných uživatelů, ale investují do nich i firmy.

Nejčastěji slouží k vnitrofiremní komunikaci, velmi dobře se osvědčily při řízení znalostí a navrhování a vývoji produktů, jejich prostřednictvím lze zajistit zákaznické služby a zpětnou vazbu. Dokázaly vylepšit i komunikaci s partnery. Je úžasné sledovat, jak se vize naplňují!

Jenže podívejme se na to z druhé strany: na internetu je možné publikovat cokoliv. Informace se velmi rychle a dobře šíří, stále větší množství se jich mnohým interaktivním způsobem sdílí a spoluvytváří. A také se bez rozpaků kopíruje a nedbá nejen na autorská práva, ale často se kopírující ani neodvolá na původní zdroj. Nebo se na zdroj odvolá, ale nebyl ten už x-tý v pořadí?
Každý ví, jak studenti hledají informace – ba i celé texty – pro své referáty a seminární práce. A nejen studenti! Kdo ví, jak vzniklo heslo na Wiki, které potom někdo použil v serióznější práci, a ta zase byla použita jako zdroj pro další práci...

Určitě i vám chodí do mailu celá řada více či méně zajímavých prezentací a videí. Jak vznikly, kdo je autorem fotografií nebo textů? Nikdo netuší, ale přepošle to dál.

Kde je záruka, že se ty důvěryhodné firemní, polodůvěryhodné agenturní a zcela neověřitelné osobní informace nepomíchají? Že se navzájem neovlivní? Že je někdo úmyslně neovlivní?
Ne, teorie spiknutí mě ještě nestraší (i když by mohla), jen mám pocit, že svět informací na internetu je už stejně ošidný, jako ten reálný a to včetně šeptandy a pomluv. Jen si nejsem jistá, jestli s tím jeho uživatelé doopravdy počítají.


Foto: autorka