;

Nečekejte na vítěze

8. 7. 2009
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Virtualizace je fenoménem dneška. Mluví se o virtualizaci na úrovni hardwaru nebo pomocí speciálního softwaru, virtualizují se operační systémy, ale také samostatné aplikace. Ať už mluvíme o libovolné virtualizaci, cíle jsou stejné: zjednodušení správy, lepší zhodnocení.

Z různých průzkumů (např. mValent Survey: IT Execs Say Middleware is a ‚Time Sink', 08/26/2008, v němž bylo poptáno 300 senior IT profesionálů) se ukázalo, že samotná virtualizace správu neulehčuje, ale naopak ji činí buď přinejmenším stejně komplexní (13,4 % senior IT specialistů), nebo dokonce ještě komplexnější (26,9 %), a tak jak VMware, tak Microsoft doplňují do svého portfolia nástroje pro její management. Dnes již existují nástroje pro lifecycle management virtuálních serverů, pro jednoduchou správu testovacích prostředí s podporou verzování a návratu k předešlým verzím, nástroje pro efektivní backup, což vše opět podporuje nasazení virtualizace i v prostředí enterprise.

Možnosti virtualizace

Co se zákazníků týče, v posledních dvou letech ztratili nedůvěru a začínají tuto oblast intenzivně řešit. Následující odstavce poskytují stručný přehled o základních typech nasazení a vysvětlují důvody, proč je zde virtualizace vhodné řešení.

V minulosti bylo nasazení vizualizace pro provoz testovacích a vývojových prostředí jejím nejběžnějším využitím. Dalším běžným důvodem k tomuto kroku dříve byla obnova starého hardwaru. Asi nejdůležitějším přínosem virtualizace v současnosti je však možnost konsolidace serverové infrastruktury hardwaru. Wintel je co do počtu instalovaných zařízení nejrychleji rostoucí platformou. Ve svém důsledku tento trend klade ustavičně větší nároky na kapacity datových center. Výrobci hardwaru na to reagují stále se zmenšujícími rozměry serverů a servery typu blade. I přesto se však datová centra plní a jejich kapacita je nedostatečná (to se netýká pouze místa, ale také ostatních para­metrů, jako je příkon, kapacita chlazení, záložních zdrojů či síťové infrastruktury). Protože s nárůstem výkonnosti nových typů serverů je nyní možné na jednom fyzickém serveru provozovat průměrně až patnáct virtuálních serverů (samozřejmě jejich počet je daný jejich původní konfigurací), může se počet fyzických zařízení na datových centrech markantně snížit.

I když je virtualizace infrastrukturní oblastí a jako taková má hlavně vliv na efektivitu a flexibilitu provozu IT, má i jeden přímý dopad na byznys - poskytuje tzv. zásobárnu virtuálního hardwaru. Dodáním jednoho fyzického serveru do virtualizační infrastruktury získá IT kapacitu potřebnou pro několik běžných projektů. Princip spočívá v tom, že na virtualizační technologii je vytvořená tzv. staging area, která funguje jako dočasná nárazníková zóna. Pokud nějaký projekt požaduje další server nebo jeho posílení, tak nemusí již čekat standardních 4-6 týdnů na jeho dodávku, ale využije této kapacity. V okamžiku, kdy je kapacita v produkci již dostatečná, jsou virtuální servery pouze přesunuty na jiný cluster a staging area je opět uvolněna. Tento princip umožňuje okamžitě poskytovat výpočetní kapacitu pro byznys projekty, lépe plánovat využití existujících fyzických serverů a zároveň činí společnost téměř nezávislou na době dodávky. Na projekt se pak přeúčtuje poměrová kapacita virtuální infrastruktury stejným způsobem, jako se přeúčtovávaly fyzické servery.

I když výše uvedené čtyři body jsou nejčastěji opakovanými přínosy virtualizace, existují ještě další zajímavé efekty, které virtualizace obnáší. Jedním z nich je nezávislost na výběru výrobce hardwaru. Závislost společnosti na jednom vybraném výrobci HW byla a je častý problémem. Protože IT musí fungovat flexibilně a efektivně, tak pro management životního cyklu serverů používá určité nástroje a vyvinuté procesy. Některé z nich jsou vázané na konkrétní typ hardwaru, jiné jsou sice univerzální, ale jejich konfigurace se opět liší podle výrobce serverů. Jako příklad lze uvést nástroj, nezbytný v jakémkoliv scénáři vzdálené správy, který umožňuje administrátorovi převzít obrazovku ihned po zapnutí serveru, a který má každý výrobce serverů jedinečný.

Jiný příklad - pro monitoring serveru je možné použít nějaký univerzální nástroj, ale soubor, do kterého se zapisují informace o hardwaru a jenž musí být také monitorován, je pokaždé dostupný jiným způsobem. Již naimplementované nástroje svazují IT tak, že se aktivně brání jakékoliv změně, protože by muselo znovu řešit to, co již jednou vyřešilo. Výsledkem je, že v některých společnostech IT odmítá taková výběrová řízení, jinde dokáže zvrátit nepříznivý výsledek. Přínosem virtualizace v tomto případě je, že i při změně hardwaru platformy všechny servery dále fungují bez jakékoliv rekonfigurace. Pokud se tedy společnost rozhodne vyměnit značku serverů, tak všechny používané nástroje a postupy, které se týkají virtualizovaných serverů, budou i nadále beze změny platné a funkční.

Dalším zajímavým efektem je získání vysoké dostupnosti i pro aplikace, které samy o sobě vysokou dostupnost neřeší. Správně navržená virtualizační platforma je zabezpečena proti kolapsu při výpadku jednoho či více fyzických serverů tak, že si dotyčné virtuální počítače „rozebere" a znovu je spustí. Případný downtime lze tak počítat v řádu sekund (oproti hodinám v případě nevirtualizovaných serverů). Tím, že je vyřešena vysoká dostupnost na úrovni virtualizační platformy, získávají automaticky vysokou dostupnost i všechny její virtuální servery. Řešení má však smysl i pro systémy a aplikace, které takovou dostupnost samy nabízejí. Protože cena aplikace s vysokou dostupností je několikanásobně dražší než standardní licence, je možné se spolehnout na tu, která je zaručena virtualizační platformou.

Dnešní trendy

Dnes je již jasné, že odpověď na otázku „zda virtualizovat a případně co", s trochou nadsázky může znít „virtualizovat všechno, co je možné". Určitě je pravda, že prostředí každé společnosti je specifické, ale naše zkušenosti potvrzují, že většina Wintel systémů lze provozovat jako virtuální servery. Samozřejmě existují omezení - technologická, provozní, ekonomická. Současné virtualizační technologie nepodporují např. emulaci více než čtyř procesorů, nepodporují připojení některých periferií atp. Nicméně z praktických zkušeností můžeme odhadovat, že 90 % serverů u typického zákazníka virtualizovat lze.

Tomu, kdo s virtualizací čeká, jestli si VMware udrží svoji pozici, či zda ho Microsoft předstihne, lze pouze doporučit, aby sice vše pečlivě rozvážil, ale aby si nějak zvolil. Závod rozhodnutý není a ještě dlouho nebude. Obě řešení jsou však v současnosti již stabilní a provozovatelná a obě společnosti budou svá řešení i nadále podporovat a rozvíjet. V dohledné době přibližně čtyř let nelze předpokládat, že by ať už jeden nebo druhý výrobce přišel s takovou novinkou, která by mu zajistila okamžitou a silnou technologickou převahu. Obě řešení budou koexistovat a maximálně budou vznikat stále dokonalejší nástroje na vzájemnou konverzi virtuálních serverů mezi nimi. Váhání v dnešní době pouze znamená oddálení poznání kouzla, které by mu virtualizace přinesla.

bitcoin_skoleni

 

Autor pracuje jako department manager ve společnosti Trask solutions