Nanokosmos – nová kontroverzní kniha o nanotechnologii

Další debatu o nanotechnologii vyvolala kniha Nanokosmos od kanadského autora W. I. Atkinsona, v níž kritizuje zejména vize „otce nanotechnologie“ Erika Drexlera.
William Illsey Atkinson, kanadský publicista, považuje sám sebe za realistického optimistu. Po celý svůj profesionální život sleduje vývoj vědeckých trendů a kromě publicistiky se věnuje také poradenské činnosti. Jeho třísetstránková kniha Nanokosmos (Nanocosm) s podtitulem Nanotechnologie a velké změny přicházející z nepředstavitelně malého (Nanotechnology and the Big Changes Coming from the Inconceivably Small) vyšla minulý měsíc v nakladatelství AMACOM a okamžitě vyvolala značnou pozornost.
Kniha, která údajně bourá mýty o nanovědě a jejím budoucím vývoji, ovšem nepotěšila řadu zastánců tohoto oboru. Autor zde totiž v první řadě polemizuje s Erikem Drexlerem a jeho koncepcí „molekulárních strojů“. Tento druh polemiky s „otcem nanotechnologie“, jak bývá Drexler označován, se již na poli tohoto vědeckotechnologického oboru stává běžným folklórem. Připomeňme si například nedávnou velkou roztržku, k níž došlo mezi Drexlerem a laureátem Nobelovy ceny Richardem Smalleyem.
(viz článek Drexler versus Smalley také zde na Science Worldu
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/E87679598EC90209C1256D28002B4F40)

Atkinson je ovšem ve své knize ještě radikálnější než profesor Smalley. Některé Drexlerovy myšlenky nejen kritizuje, ale přímo zesměšňuje, což právem vyvolalo vůči jeho publikaci vlnu protestů z řad vědců i veřejnosti, která rychlý vývoj nanotechnologie čím dál více sleduje.
Nanokosmos ale není úplně bezcennou knihou, kterou bychom mohli lehce "odmávnout". K jejím kladům patří jak Atkinsonova schopnost podat čtenáři srozumitelný a čtivý vyklad současných trendů, které v oblasti nanotechnologie a spřízněných oborů (např. biotechnologie a genetické inženýrství) probíhají, tak uvedení těchto vědeckých a technologických trendů do širších souvislostí, především s politickou a ekonomickou situací rozvinutých světových ekonomik a s výhledy do blízké budoucnosti.
Autor přitom nezpochybňuje důležitost nanotechnologie. Naopak, je přesvědčený, že právě „nanotech“ výrazně ovlivní tvář budoucího světa. V první části knihy Atkinson stručně shrnuje historii nanotechnologie, zásadní objevy i osobnosti, které nanotech pomáhaly utvářet. Připomíná Feynmanovu historickou přednášku, v níž nastínil možnosti, jež lidstvu skýtá „dobytí“ a využití oblasti v měřítku nanometru, stejně jako první knihu o nanotechnologii, jejímž autorem byl právě K. Eric Drexler. Po úvodních třech kapitolách, věnujících se historii, se Atkinson již věnuje současnosti a budoucnosti nanotechnologie. Zabývá se nejen vědeckými trendy v tomto oboru, ale i ekonomickými a finančními aspekty, které rozvoj nanotechnologie provázejí.
Bill Atkinson uvádí zejména tři oblasti, které nanotechnologické inženýrství v budoucnosti výrazně ovlivní: 1. lékařství a farmaceutický průmysl (vývoj nových léčebných metod a léků s minimálními vedlejšími účinky), 2. počítačový průmysl (konstrukce kvantových procesorů), 3. vývoj nových materiálů.
Jak už ale bylo poznamenáno, Atkinson zůstává realistou. Nevěří, že tyto technologie mohou přinést pouze pozitivní změny. S tím lze jistě souhlasit. Autor se však staví skepticky například i k představě, že se v příštích patnácti letech podaří sestrojit neviditelné „Drexlerovy samoreplikující se assemblery“, které vyřeší bolestivé ekologické problémy, jako je například čistota ovzduší a vody. Celé Drexlerovo dílo pak považuje za hypotetickou blamáž, v níž se věda mísí se zbožným přáním (strana 126 – 130). Ve své knize několikrát upozorňuje, že Drexlerova koncepce (označuje ji poněkud povýšeně jako drexlerianismus) ignoruje některé fyzikální skutečnosti, jako je např. Brownův pohyb či Van der Waalsovy síly, jež panují v měřítku nanometrů.
Tyto jeho výhrady nejsou nesmyslné. Podobné úvahy nedávno ve své reakci na Crichtonův bestseller Kořist (Prey) vyslovil renomovaný fyzik Freeman Dyson, od něhož Atkison evidentně leccos opsal. Ovšem každý, kdo zná Drexlerovy knihy, musí vědět, že se Drexler problematikou Van der Waalsových sil ve své koncepci konstrukce nanobotů nejednou vážně zabýval.
Mnohé Atkinsonovy výhrady se tedy nesou na vlně pouhého nepochopení textů Drexlerových knih a článků. Patrné je to zejména na popisu funkce nanoassemblerů, které Atkinson představuje bezmála jako „živé nanoroboty s vlastním vědomím a vůlí“. Ani Drexler, ani žádný z jeho spolupracovníků nikdy ve své koncepci nezachází k tak fantastickým popisům, které jim kanadský publicista neoprávněně vkládá do úst.
Kritici Atkinsonovi knihy Nanokosmos sice uznávají, že se assemblery možná nezdaří zkonstruovat v příštích dvou dekádách, ale jsou přesvědčeni, že k jejich vývoji a komerčnímu využití dřív či později určitě dojde. Např. Chris Phoenix, ředitel Centra pro výzkum nanotechnologie, knihu z důvodů četných nepřesností považuje za nezdařilou. I když připouští, že se čtenář dozví množství zajímavých poznatků o současné vědě a technologiích, poukazuje na řadu chyb a logických nesrovnalostí, jichž se Atkinson v knize dopustil. Příkladem za všechny může dále být jeho vysvětlení principu cellulárních automatů (na straně 261–263), které je vysloveně zcestné.
Co ale poučenějšího čtenáře obzvlášť zaráží, je Atkinsonova místy až trapná antipatie vůči některým nanotechnologickým pionýrům, ať už je to již zmíněný Drexler (jehož označuje Drex), či Ralph Merkle (označovaný Merk). Jakkoli autor nesouhlasí s jejich prací, neměl by se v seriózní knize snižovat ke komolení jejich jmen a pubertálním vtípkům. Z tohoto důvodu a z důvodů již zmíněných nepřesností je Atkinsonův Nanokosmos příkladem, jak by kniha o současné vědě neměla vypadat.