Pád serveru může v některých případech vést až k pádu celé, jinak dobře fungující firmy. Ač se dnes již podle odborníků velké servery bez konkrétního řešení prakticky neprodávají, není dobré význam železa podceňovat. Při volbě hardwaru i platformy je třeba brát v potaz potřeby podniku, bezpečnost systému, celkové náklady na provoz, otevřenost platformy a řadu dalších atributů.
Nejdůležitější je podle Petra Ryvoly, marketingového manažera českého Sun Microsystems, přesné zadání poptávky: „Z naší zkušenosti lze říci, ze zákazníci většinou vědí velmi přesně, co chtějí, jaké nároky na servery budou kladeny a sledují pečlivě i roadmapy produktů od nejvýznamnějších dodavatelů.“
„Vždy je důležité důkladně posoudit, pro jaký účel bude server využíván,“ radí Dalibor Kurek, System Sales Specialist v IBM ČR. „To lze jednoduše ilustrovat na příkladech – asi těžko budeme pro sdílení souborů a tiskárny ve firmě o pěti zaměstnancích nasazovat server v ceně několika set tisíc korun, naopak použití v pravém smyslu levných technologií pro kritické aplikace větších firem bych považoval přímo za nezodpovědné.“
Zákazník by měl dodavatele podle Ryvoly vybírat zejména podle referencí: „Patříme z pohledu IT mezi velmi vyspělé státy a není problém získat dostatek informací o instalovaných platformách v produktivním provozu, o plnění slibů dodavatelů, o kvalitě servisu či dalších věcech.“
Tam, kde je firma na informačních technologiích závislá svými výsledky či přímo existencí, je podle Kurka nutné hledat především spolehlivého partnera.
Server musí mít podle Kurka na rozdíl od osobního počítače mnohem větší možnosti výkonu v nejobecnějším slova smyslu, tedy takového výkonu, který zajistí rychlou a spolehlivou odezvu uživatelům. Server s několika rychlými procesory a velkou pamětí, který je brzděn pomalým úložištěm dat (diskovým polem), je z hlediska uživatele serverem s nízkým výkonem: „Je třeba dbát zejména na to, aby byly výkon a kapacita k dispozici tam, kde jsou skutečně potřeba a kde to zajistí kvalitní služby uživatelům.“
„Nároky na provoz klíčové aplikace u velkého zákazníka určují i požadavky na dostupnost a škálovatelnost infrastruktury. Hodinový výpadek klíčové aplikace banky v ČR se pohybuje řádově v milionech korun,“ upozorňuje Ryvola.
POZOR NA BENCHMARKETING
Typickým a všudypřítomným nešvarem je podle Kurka zdůrazňování čísel, která nemají vliv na skutečnou hodnotu a výkon. Zejména v některých oblastech IT se prý konkurenti vzájemně předhánějí v tom, kdo nabídne, či dokonce pouze publikuje, vyšší hodnoty gigahertzů, gigabajtů, gigabitů za sekundu a dalších údajů, přičemž záměrně zamlčují jejich minimální dopad na výkon v praktických situacích: „Když se pak podíváme na konkrétní výsledky výkonnostních testů, často najdeme na první pozici takový systém, který sice využívá procesory s nižší frekvencí, nicméně je díky své architektuře rychlejší. Podstatné je totiž to, jaký je v praxi využitelný výkon celého systému. S tím úzce souvisí problém nevyužitých zdrojů. Na tom, zda má procesor frekvenci 2 či 5 GHz pramálo záleží, bude-li využíván maximálně na 10 % a server bude brzděn nedostatečnou vstupně/výstupní kapacitou.“
Obecně podle Ryvoly platí, že všechny kritické požadavky na funkčnost, servis a podobně by měly být ošetřeny smluvně. „Často také platí, že dodavatel provozuje u zákazníka tzv. benchmarketing, tedy vybere jednotlivý (navíc z hlediska konkrétní aplikace nedůležitý) benchmark a důležitost jiných záměrně potlačuje,“ varuje Ryvola.
SVÉ KE SVÉMU
Menší a střední firmy podle zkušeností Kurka často preferují nejlevnějšího dodavatele, je však prý smutnou skutečností, že je to může často z dlouhodobého hlediska vyjít naopak nejdráže v případě nastalých problémů: „Typickým příkladem je situace, kdy se dodavatelé hardwaru a softwaru vzájemně obviňují z odpovědnosti za nastalý problém, zatímco zákazník přichází o zisk kvůli nefunkčnímu informačnímu systému.“
Velké firmy již podle Kurka častěji hledí na dlouhodobé partnerství s dodavatelem a vyhledávají takového, který je schopen dodat a zejména garantovat kompletní řešení. Tyto firmy si totiž uvědomují, že zejména při větších projektech se svým dodavatelem do značné míry spojují i osud své firmy, a budou tedy v omezené míře sdílet i jeho úspěchy a neúspěchy. „Všeobecně platí, že firma by si měla hledat partnera, jehož pozice přibližně odpovídá její vlastní pozici na jejím vlastním trhu.“
Organizace hospodařící s veřejnými prostředky jsou podle Kurka vázány povinností vyhlašovat při větších projektech výběrové řízení, což však prý nemusí být záruka toho, že bude vybrána nejlepší nabídka. „Tradiční chybou je vypsání takových kritérií, která lze uspokojivě splnit nabídkou na levné, nekvalitní řešení, které se však z dlouhodobého hlediska prodraží například na nákladech na provoz a údržbu, či dokonce na dodatečném rozšiřování objednaného systému tak, aby vůbec splnil původně očekávané, avšak nepřesně definované parametry,“ říká Kurek.
ČAS PRO MAINFRAME
Podle Kurka je třeba se vyhnout takové situaci, kdy je IT podniku natolik fragmentované, že si jeho správa vyžaduje výrazně více úsilí a prostředků, než je skutečně nutné: „Některé aplikace nejsou vhodné ke konsolidaci a je lepší je ponechat na fyzicky odděleném serveru, jiné lze s velkou výhodou a úsporou konsolidovat na jediný server a realizovat nemalé provozní úspory." V případě kategorie mainframe je podle jeho slov často možné konsolidovat na jediný server až stovky aplikací, které by byly jinak provozovány na stejném počtu distribuovaných serverů a znamenalo by to výrazně vyšší náklady, neprůhlednost infrastruktury a zátěž pro správce, přičemž spolehlivost celého systému by zdaleka nedosahovala standardu, který nabízejí servery kategorie mainframe.
Chvíle, kdy je třeba ve firmě nasadit mainframe, se dá podle Kurka celkem jednoduše odhadnout: „Stačí položit si otázku, co se stane, pokud budou serverové služby po jistou dobu nedostupné a jaký to bude mít na firmu dopad. Pokud je přijatelné po dobu několika dnů zpracovávat firemní agendu ručně a nebude to mít výrazný negativní vliv na obraz firmy v očích zákazníků a na její pozici na trhu, není zřejmě třeba mainframe nasazovat. Je-li však firma na svých informačních technologiích závislá a jejich nedostupnost znamená v lepším případě citelné ztráty, v horším případě až možnou ztrátu tržní pozice či dokonce krach firmy, je rozhodně na místě hledat co nejspolehlivější, nejrobustnější řešení, které se dokáže firmě přizpůsobit i v případě neočekávaného nárůstu nároků na výkon a kapacitu."
OTEVŘENÉ DVEŘE
Otázka, zda pořídit do firmy mainframe, směřuje podle Ryvoly k TCO: „Většina zákazníků si tento moment dokáže dobře spočítat, ne vždy je však IT oddělení jediné v rozhodovacím procesu, takže občas dochází k posunům nákupu, kdy pak nároky na provoz nekonsolidovaného prostředí enormně rostou.“
Samostatný nákup je uplatňován takřka výhradně při konsolidaci, většinou však je nákup vyvoláván právě aplikačními potřebami. Velké servery jsou téměř výhradně nabízeny jako součást komplexního řešení v úzké spolupráci s týmem zákazníka.
Ačkoli je mainframe typickým příkladem proprietárního řešení, podporuje stále více otevřených technologií a standardů – stačí uvést slova jako Linux či Java. Operační systém Linux či aplikace napsané v jazyce Java je možné na mainframu provozovat bez problémů v souběhu s tradičními aplikacemi a dokonce je s výhodou propojovat. Technologie mainframů je dnes podle Kurka otevřenější než kdykoli předtím. Otevřenost platformy hraje také podle Ryvoly naprosto zásadní roli.
„Známá metafora říká, že si dáváme schůzky s hardwarem, ale bereme si software. U operačního systému rozhoduje jeho produkční podpora v životním cyklu, zpětná kompatibilita a v neposlední řadě i to, jak jeho budoucnost vidí významní ISV,“ uzavírá Ryvola.
Tento článek vyšel v Business Worldu 9/2006.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU