„Tato skleněná budova se skutečně velmi liší od starých archivních budov, především pak od nevyhovujících prostor, ve kterých jsme až do roku 2007 sídlili. A jsme rádi, že již slouží jako vzor pro další budované obdobné instituce v Evropě. Jezdí k nám zahraniční návštěvy, náš archiv obdivují a inspirují se jím,“ říká s potěšením ředitelka archivu Kateřina Smutná.
Paní ředitelko, jaké je postavení Moravského zemského archivu ve struktuře archivů České republiky?
Moravský zemský archiv vznikl v roce 1839 z iniciativy moravský stavů, a to tzv. na zelené louce. V době svého vzniku neměl ani jednu archiválii. Až do roku 1949 do něho byly ukládány materiály celozemského charakteru. Jeho další vývoj pak ovlivnily reformy veřejné správy. Po roce 1949 jsme se stali archivem Brněnského kraje, po roce 1960 archivem kraje Jihomoravského. Poslední reforma na počátku tohoto tisíciletí naše kompetence příliš nezměnila. Spadají pod nás tři kraje a 15 okresních archivů.
Jaká je hlavní náplň práce současných archivů?
Základním úkolem archivářů je tvorba rešerší pro státní správu. Dělali jsme teď například rešerše k restitucím, ke všem válečným a poválečným odškodňovacím procesům. Málokdo ví, že archiváři jsou takoví dělníci těchto akcí, že jsou to oni, kdo nejrůznějším komisím poskytují potřebné podklady. Nyní stojíme před církevními restitucemi, budeme muset dohledávat, zda jsou jednotlivé nároky oprávněné nebo ne.
Asi se shodneme, že s nástupem digitálních dokumentů, jejich ukládáním a zamýšlenou archivací stojí archivnictví na určitém rozcestí… Vyvolává to ve vás určité rozechvění?
Určitě ano. Konají se zde různé workshopy, na kterých vystavujeme kopie našich nejstarších písemností. Pocházejí z poloviny 9. století. Tyto pergamenové i pozdější papírové listiny se zachovaly, a co je ještě více pozoruhodné, zachovaly se v mnohdy velmi špatných prostorách, jako byly věznice na Cejlu v Brně, sklepy pod Ústavním soudem a podobně. Nyní stojíme před těžkým úkolem uchovat podobným způsobem digitální dokumenty. Je někdy obtížné vysvětlit IT specialistům, že my musíme archivované dokumenty zachovat ne na příštích 10 či 100 let, ale prostě napořád.
Lze tedy říci, že staré archivnictví tak trochu odchází?
Archivář je člověk, který považuje svůj obor za něco mimořádného. Je to on, kdo dokáže ze starých materiálů vytěžit maximum informací. My archiváři vnímáme archivnictví v tom stavu, jak jsme ho znali dosud. Z tohoto hlediska souhlasím, že jsme na jakési křižovatce. Náš obor se dostává stále více do područí informačních technologií. Digitalizace je v pořádku. Dokumenty, které studenti nebo veřejnost potřebuje nejčastěji, je dobré mít v elektronické podobě. Do budoucna předpokládáme, že bychom mohli všechno pergamenové digitalizovat. Velkou otázkou je ale archivace digitálních dokumentů. Zdá se mi, že to naše milované archivnictví opouštíme, že zde nastává změna, o které nejsme tak zcela přesvědčeni, že je k lepšímu.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU