Bez větší pozornosti mainstreamových médií v Česku bytní nový planetární fenomén: výukové kurzy MOOC (Massive Open Online Courses), které jsou otevřeny desetitisícům studentů po celém světě – stačí mít píli, čas, chuť a intelekt k dostudování stovek on-line kurzů a přednášek.
Někteří říkají, že je to jen dočasná bublina, která pomine, jiní řičí nadšením a sypou z kapsy příběhy o možnostech MOOC. Třeba jako o zázračném patnáctiletém Mongolovi, který udělal harvardské testy z teorie obvodů na sto procent. Nebo „story“ o jednaosmdesátiletém dědečkovi mezi zapsanými 7 200 študáky elektrotechnického kurzu na Massachusetts Institute of Technology (MIT). Anebo příběh o 270 tisících studentů počítačových věd, kteří jsou zapsáni na asi nejúspěšnějším kurzu dneška, který poskytuje web Udacity… Takových je už daleko více, stačí si vybírat, co kdo ráčí. Lídrem jsou stránky Coursera, dále pak server EdX a nově se v září do „moocek“ opřela i dvacítka britských univerzit v projektu FutureLearn.
Nabízejí leccos – od IT kurzů, programování až po virologii, kvantovou fyziku nebo dějiny komiksu. Vybrané světové univerzity jako Yale nebo University of Tokyo nabízejí na webu své přednášky – zvláště ty úvodní k různým oborům.
„Další velká věc ve vzdělávání“
Odborníci jen stěží odhadují, co tento „demokratizační“ trend ve vzdělání přinese, ale je jisté, že nejpodnikavější lidé planety vymýšlejí, jak na vznikajících „edu-Googlech“ vytvořit úspěšné byznys modely. Přednášky MOOC vidí řada odborníků jako „další velkou věc ve vzdělávání“, revoluci, která zvětší dosah myšlenek špičkových učenců a zároveň jim ulehčí zátěž v úvodních kurzech, jež jsou nutné a opakují se. „Za 25 let, co sleduji vysoké školství, jsem nikdy neviděl něco, co by se tak rychle pohybovalo,“ řekl v březnu časopisu Nature sociolog Mitchell Stevens, který se zabývá budoucností digitálního vzdělávání.
V prvním sledu jdou technické a přírodní vědy, třeba informatika, inženýrství a biologie, ale přibývá i kurzů v humanitních oborech. Během loňska se v rašícím odvětví MOOC konstituovali tři hlavní hráči: společnosti Coursera, Udacity a EdX. K říjnovému datu má Coursera, světový lídr v „masivních přednáškách“, již přes pět milionů studentů, které vyučují ve 458 on-line a videokurzech profesoři z devadesáti partner ských škol! Nechybějí mezi nimi Caltech, Columbia, Johns Hopkins University, Princeton, UPenn, ale nověji i Yale či univerzity z Tokia, Hongkongu, mexického Monterrey, Singapuru či Leidenu.
Přednáška pro, pozor, 160 tisíc lidí!
Vlna, která nejspíše promění celé vysoké školství, se vzedmula v létě 2011 na Stanfordově univerzitě v Kalifornii. Několik profesorů, jmenovitě tedy Andrew Ng, Daphne Kollerová a Sebastian Thrun, spustili on-line kurz předmětu umělé inteligence, jenž si zapsalo neskutečných 160 tisíc studentů, přičemž jej 23 tisíc dokončilo. A děly se věci. Ke Stanfordu se přidaly další školy, jež uzřely budoucnost, kterou nechtějí propásnout…
Massive Open Online Courses v sobě vstřebávají poznatky z distančního vzdělávání i pedagogických studií, jež dokládají, jak omezeně funguje frontální model přednášení. Lepší je motivovat studenty řešením úkolů, lákat je k součinnosti, udržovat zvídavé a v pozornosti. MOOC, které nejsou pouhými internetovými videošoty, se staly zajímavější i s ohledem na technologický vývoj, v němž se to už hemží aplikacemi pro chytré telefony, sociálními sítěmi, fulltextovým vyhledáváním ve videu a nově i virtuálními laboratořemi.
Jedním z otců fenoménu přednášek pro statisíce študáků je Andrew Ng, který toužil po tom, aby se stanfordská kvalita výuky dostala i k těm, kteří by se na prestižní školu nedostali. Počátky byly prosté, pouze nahraná videa z přednášek, ale zájem ho šokoval – poznávali jej i lidé na ulici. „Když může jeden profesor učit najednou padesát tisíc lidí, úplně to mění ekonomiku vzdělávání,“ říká Ng. Spolu s Kollerovou si řekli, že pasivní poslech přednášek není tou správnou cestou, a rozsekali videa do osmi až desetiminutových segmentů, ve kterých po studentech přímo vyžadují součinnost na řešení problémů. K systému přibyla diskuzní fóra, kde padají všetečné otázky a studenti mezi sebou debatují a navzájem se i hodnotí.
Vznikajícího systému si všiml Sebastian Thrun, robotik, který učí na Stanfordu a pracoval i pro Google, takže s ředitelem tamního výzkumu Peterem Norvigem spustili na podzim 2011 první MOOC. „Brali jsme to jako společensky odpovědnou věc poskytnout kurz umělé inteligence online, abychom zasáhli více lidí nežli dvě stovky studentů ve Stanfordu,“ uvedl Thrun. A skutečně zasáhli. Registrovalo se totiž 160 tisíc lidí ze 195 zemí!
Velká trojka a její pronásledovatelé
Nebylo by to v Americe, kdyby se bezprecedentní úspěch nepřetavil v byznysovou šanci. Thrun rozjel v lednu 2012 společnost Udacity, v dubnu ohlásili Ng a Kollerová vznik webu Coursera, přičemž se spojili se čtyřmi slavnými univerzitami (Stanford, Ann Arbor, UPenn, Princeton), jimž nabídli spolupráci na přenášení hromadných přednášek. V květnu 2012 pak Agarwal po dohodě se svou alma mater MIT a Harvardem založil stránky EdX. Všechny tři stěžejní společnosti, jež chtějí přitáhnout zájem, zatím fungují na modelu open source a nepočítá se moc s přímým zpoplatněním služeb. Ve hře je nicméně postup známý z jiných webových hitů typu Google nebo Last.fm: nabídnout nejprve základní možnosti zdarma, přilákat davy a teprve pak jim za poplatek dopřát prémiové doplňky.
K velké trojce přibyly záhy i nové platformy. V listopadu 2012 vznikla síť CanvasNet menších amerických škol. V prosinci se britské univerzity dohodly na vstupu do vznikajícího FutureLearn a počátkem roku 2013 přibyly i stránky s nabídkou přednášek v síti CourseSites. A konečně v březnu přibývá server Open2Study. Pak už to jde ráz naráz. Školy se zapojují v Japonsku i Číně, rozrůstá se portfolio evropských i amerických škol.
Autor je redaktorem serveru Česká pozice.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU