Letní měsíce bývají tradičně spojeny s výpravami do exotických míst. Sice se můžeme setkat s názory, které namísto toho propagují „krásy naší vlasti“, vesměs se ale jedná o různá moralistická kázání. Následující rozhovor se pokusí ukázat tu část krajiny, kterou obvykle opomíjíme. Není ovšem dokladem nějaké „slavné minulosti“ (ala Karlštejn) ani „neporušené přírody“ (ala Boubín). Nová divočina vzniká hlavně na okrajích měst, jde o podivný propletenec civilizace a přírody utržené ze řetězu. Výsledek je esteticky působivý a mnohdy snese srovnání se skutečnou exotikou – viděli jste třeba někdy osmimetrové růže se stromovými kmeny? Přitom podobné rarity máme skutečně na dosah ruky. Na naše otázky odpovídá Radek Mikuláš z Geologického ústavu AV ČR.
Co vlastně ta nová divočina je? Proč to vypadá, že jí nikdo nevěnuje pozornost, i když ji statisíce lidí mají doslova co by kamenem dohodil?
Otázka, co je to nová divočina, by se dala zodpovědět poměrně lehce, kdybychom uměli dát rozumnou odpověď na otázku, co je to divočina. Jsou to ty hluboké, nikým neporušené lesy, které se rozkládaly po celých Čechách před tisíci lety? Mohly by být, kdyby ovšem něco takového vůbec existovalo. Ale před tisíci lety už měly české lesy – nebo aspoň jejich velká část – za sebou několik tisíc let společné existence s člověkem. Pravěký člověk v lesích pásl dobytek, v okolí sídel kácel stromy, často les vypaloval. I takový deštný prales na Nové Guineji je z velké části obhospodařovanou krajinou. Mýtus nějaké původní neporušené přírody je tedy většinou opravdu jen mýtem.
Můžeme se ale přibližně shodnout na tom, že divočina je krajina, ve které převládají spontánní biologické pochody nad vlivem lidského zacházení (odborně se tomuto zacházení říká management, přičemž „management“ má v tomto kontextu samozřejmě trochu jiný než zažitý význam).
Přibližná odpověď na vaši otázku by mohla znít i takto: V minulosti byla zemědělská půda zdánlivě věčnou hodnotou. Dnes člověk někde tento způsob využití opouští a pokud se na určitém území nezadaří ani dalším lidským činnostem, chopí se zde příležitosti vegetace a vzniká nová divočina.
Novou divočinu spojujete především s městskou a předměstskou krajinou. Probíhají podobné procesy probíhají i ve venkovských oblastech?
Fakt je, že za posledních dvacet, třicet let se český venkov hodně změnil. Dnes se už vesměs nevyplácí udržovat cesty mezi poli a mizí i lesní cesty, tedy snad kromě turistických značek a cyklostezek. Velké části krajiny už jsou mimo silnice průchodné jen v holinách a za cenu prodírání. Nicméně tyhle procesy jsou přece jen relativně pomalé, a tak je rozmanitost nové divočiny rozhodně největší ve velkých městech.
Botanici vám potvrdí, že bohatství vegetace je v rámci určitého podnebného pásu do velké míry dáno geologickým podkladem a tvary zemského povrchu. A této městské, „umělé“ geologie existuje bezpočet způsobů. Rozlehlé plochy nádraží prosypané štěrkem a prolévané olejem či herbicidy jsou městskými polopouštěmi. Strouhy pražských potoků jsou miniaturními městskými kaňony, opuštěné továrny představují svérázná skalní města se střídáním stinných a sluncem rozpalovaných poloh. Příkopy u solených silnic jsou zónami kropenými vodní tříští neexistujícího moře. Nejefektnější nová divočina ale vzniká tam, kde už nějaká zeleň byla, když se o ta místa ještě pokoušel starat člověk – třeba zahrady, staré pastviny osázené akátem a pak nechané svému osudu.
Dobře, nová divočina tedy vzniká mezi asfaltem a betonem, v zaniklých zahradách, továrnách, na skládkách a vedle městských potoků, dálnic či obchodních center. Fenomén částečně závisí na tom, že něco se lidem už nevyplatí provozovat, a tak se na to „vykašlou“ Je to řekněme fenoménem „porevoluční“?
Ne tak docela, i když v Čechách reálný socialismus zakonzervoval spoustu přežitých věcí a změna pak přišla rychleji. Klíčový pro vznik nové divočiny je konec zbožňování zemědělské půdy. Ve střední Evropě de facto skončila také industriální éra v podobě z druhé poloviny 19. a větší části 20. století – pustnou velké průmyslové areály, železnice a jejich okolí, z města se úplně vytrácí poslední zbytky zemědělství, ruší se užitkové zahrady a sady.
Má nová divočina vztah k tomu, co někdy označujeme za technické památky v krajině, staré mlýny, železnice, zaniklé vápenky, lomy, doly, pivovary...?
Tento vztah je přímý: místa, která jste vyjmenoval, před lety přestala sloužit svému účelu a často byla ponechána vegetaci. Industriální památky či to, co z nich zůstalo, pak dotvářejí estetiku těchto míst podobně jako třeba zříceniny středověkých hradů.
Jaký vliv na novou divočinu mají v posledních letech velmi „populární“ záplavy, které také krajinu různě převracejí, umožňují šíření rostlin na nová stanoviště?
Bezprostřední vliv je spíše okrajový. Na pražské ostrovy a na další zaplavená místa přinesla voda spoustu druhů semen z celých Čech. Geologicky vzato vytvořily povodně v Praze taková místa, která tady několik set let nebyla – písčité ostrůvky, nebo valy a plošiny úplně pokryté několik decimetrů silnou vrstvou schránek drobných škeblí zvaných hrachovky. Kromě pár odborníků nikdo netušil, že takovéhle množství těchto zvířátek na dně Vltavy vůbec žije. Nejčastějším porostem míst s bahnitými náplavy byla rajčata, jejichž semena sem byla povodní zanesena. Nová divočina v tom smyslu, o jakém se bavíme, většinou ale nestačila vzniknout, vše bylo uklizeno. Jen na pár místech v Praze došlo u řeky k rezignaci na péči o zaplavená místa, a tam se fenomén záplavové divočiny spontánně vyvíjí dál.
Pro mě samotného ovšem byla povodeň v Praze v roce 2002 zásadním podnětem, proč se „novou divočinou“ vůbec zabývat. Jako paleobiolog jsem sledoval, jak živočichové a rostliny postupně kolonizují a mísí nově usazené vrstvy bahna a písku. Když jsem se snažil odebrané vzorky porovnat s tím, co se nachází ve vrstvách usazených hornin, vycházelo mi, že charakter pražských usazenin i způsob jejich přepracování má blízko tomu, co je známo z polopouští. Odtud už byl jen krůček k tomu podívat se, do jaké míry má také živá příroda charakter suchých, neúživných míst. Zjistil jsem, že z určité části to platí, jinde ale vznikají formy blízké spíš lesům s bohatou škálou popínavých forem, lián. Nikdo mi vlastně dodnes uspokojivě nevysvětlil, pro je najednou ve městě tolik lián – snad proto, že se zvyšuje průměrná zimní teplota a tenké dřevité nebo i bylinné „provazce“ tak nevymrzají. Možná také proto, že se mají po čem popínat a nikdo jim v tom nebrání – v houštinách akátových a lesíků, po starých plotech a konstrukcích. Jsme zpátky u té rozmanitosti, kterou město může vegetaci poskytnout.
Co je vlastně pro novou divočinu typické, jaké druhy zde rostou a žijí? Bavíme se jen o rostlinách, nebo jsou pro novou divočinu typické i proměny živočichů? Na periferii velkoměsta dnes asi velké šelmy přece jenom nepotkáme...
Nová divočina je původem velmi heterogenní směs.Uprchlíci ze zahrad, jak křen selský, cizokrajné druhy, jako křídlatky nebo pajasan, dílem původní, dílem okrasné nebo užitkové liány – chmel, loubinec, plamének. Řada „cizinců“ byla původně vysazena k ozdobě, třeba i něco z dnešní perspektivy tak ohyzdného a problémového jako bolševník. Jiné rostliny se dostaly k nám díky globalizaci, třeba semena obilných plevelů ze střední Asie, jiné rostliny jsou prostě tak úspěšné, že expandují asi bez přímého lidského přičinění – to se stávalo v minulosti ostatně vždycky. Jinde – a to botanici zvlášť rádi vidí – se objeví při změně zacházení s krajinou druhy, které třeba sto let ležely v půdě v podobě semen a ten zlomek nejvytrvalejších z nich nyní vyklíčil. V většině případů je výsledkem těchto procesů druhově poměrně chudé společenstvo, ovšem esteticky může být působivé. Ale třeba na haldách kladenských dolů, které nikdy nebyly rekultivovány, je dnes tolik druhů rostlin jako v těch nejbohatších přírodních rezervacích – a s nimi jinde vzácné druhy hmyzu.
Oč je skládka zajímavější než smrková monokultura?
Smrkovou monokulturu už zná každý, zatímco liánová džungle na bývalé skládce je jevem novým a neobvyklým. A novinky vždycky zaujmou, už proto, že mohou předznamenávat budoucí vývoj.
Zatím jsme si novou divočinu představili jako ráj pro odborníka – botanika, geologa apod. Co může výprava do nové divočiny přinést člověku, který odborníkem není, čeho by si měl přednostně všímat?
Obecně jakoukoliv krajinou procházíme především proto, že se nám líbí. To samé platí pro novou divočinu a její estetika je navíc svérázná a nová. Známé druhy zde nabývají bizarních podob, třeba kultivary kdysi rychlených skleníkových růží mohou, ponechané svému osudu, vytvořit osm metrů vysoký prales se stromovými kmeny! Pak ty neprostupné liánové džungle – nejezdíme někdy kvůli pohledu na podobnou přírodu přes půl světa? Způsob, jak organismy mění prostředí nové divočiny k obrazu svému, koexistují se stavbami, to vše mění pohled člověka na svět vůbec. Nic není definitivní a nic se nedá navždy uchránit. Na druhé straně ale vždycky vznikne něco nového, co nikdo nečekal. Koneckonců, je frustrující pohybovat se v krajině a koukat na věci, kterým nerozumíme a neumíme je zařadit. Když vzniká něco nového, měli bychom být u toho. Nová příroda není výsledkem nějaké „devastace“, nejde o doklad „zničení“ jakési přírody původní. Můžeme jí být okouzleni a měli bychom ji mít rádi – už proto, že v ní tak jako tak většinou žijeme.
Přece jen bych se ještě vrátil k tomu, co přesně nová divočina je zač. Asi ne každý městský parčík zaplavený odpadky na nás působí esteticky, i když těžko lze popřít, že se jedná o městkou přírodu...
Dobře, zkusím to rozlišit. Parčík plný odpadků, s vysázenými šeříky a travní směsí částečně vyhubenou herbicidem, novou divočinou není. Zatím, chtělo by se mi říct. Moje kritérium je povýtce subjektivní: nová divočina musí při podrobnějším průzkumu ohromovat, buď estetikou, nebo botanickým složením. Samozřejmě mi je jasné, že nějaký drobný kvítek nemůže ohromit každého. Pokud ale víte, že pochází ze středoasijských stepí a k nám se dostal tak, že semeno vypadlo z vagónu s obilím, tak to vás už zaujmout může. Stejně tak když zjistíte, že jste kousek od stanice metra našli druh jetele, který byl prý ve středních Čechách vyhuben před sto lety. Zajímavá je i dynamika a odolnost těchto společenstev. Třeba i s každoroční zálivkou herbicidem si totiž vegetace nějak poradí a znovu vystrčí šlahoun.
Můžeme vznik nové divočiny zařadit do nějakých obecných procesů, které probíhají v současné krajině?
Podle katastrofistů měla po industriální éře nastat apokalypsa, místo ní ale přišly neodbytné šlahouny a trní. Možná že nová divočina úplně nezapadá do běžných estetických měřítek, ale často je zajímavější než „pohlednicový“ park nebo alpská louka. Nechci ale, aby mé vyprávění vyznělo nějak idylicky, jen s opačným znaménkem. Městská krajina není výsledkem harmonické symbiózy člověka a přírody, spíše jde nezamýšlené důsledky úplně jiných procesů. O tom, že na určitém místě nebo i na docela velkém území roste právě tohle a ne něco jiného, zde rozhoduje náhoda a často až neuvěřitelná souhra mnoha různých okolností.
Má smysl se o novou divočinu nějak starat, případně ji „chránit“, nebo se omezit na roli fascinovaného pozorovatele?
Pointa je právě v tom, že nová divočina vzniká jako vedlejší efekt (viz minulá odpověď), stojí na neplánovanosti a chaotičnosti zacházení s krajinou, a tudíž je také obtížné ji případně nějak chránit – nebo s ní vůbec dělat cokoliv. Zatím to vlastně ani není potřeba, protože vzkvétá. Jednou třeba budoucí ochránci přírody přijdou na to, jak uchovat rozpadající se ploty porostlé liánami. Budou chodit přemotávat ostnatý drát a vylévat mazut, tak jako dneska chodí kosit podhorské louky? Možná ano, ale stejně už bude skoro pozdě, budou tady nové šlahouny a nezamýšlené výsledky nových lidských činů a přírodních procesů.
Poněkud kacířská otázka: zajímavé krajinné útvary bývají spojeny s turistickým průmyslem – kde by byla nepálská ekonomika bez Himalájí. Je možné nějak podobně ekonomicky využívat také novou divočinu?
V širokém měřítku asi těžko, protože řada lidí dá při kontaktu s novou divočinou přednost pohledu přece jen trochu zdálky. Navíc spontánnost procesů v nové divočině souvisí s tím, že se vesměs jedná o „zemi nikoho“, kde nikdo za nic neručí. Kus nové divočiny může rychle zmizet, když je území zastavěné, a současně se podobný objeví někde jinde. Těžko můžete tedy plánovat „turistický průmysl“. Některá místa, třeba ty zmiňované kladenské haldy, se ale nejspíš dočkají statutu chráněné přírody a možná se stanou i turistickými atrakcemi.
Ale podívejte se na ekonomický přínos nové divočiny z jiné strany. Porosty kustovnice, loubince, plaménku a dalších rostlin nové divočiny mají podle všeho obrovský význam pro hnízdění ptáků ve městech. Na mnoha místech nám sama od sebe vznikla docela hodnotná příroda a nestálo nás to přitom vůbec nic. Porovnejte to třeba s různými vesměs nákladnými rekultivacemi.
Dalo by se na závěr říct, že nová divočina je výsledkem informační revoluce, přechodu od výrobní ke znalostní ekonomice, prostě že její vznik jde ruku v ruce s novými technologiemi a inovacemi konce 20. století?
Tahle řečeno to zní hrozně všeobecně a nadneseně, ale každopádně je to rub a líc současných změn lidského počínání, stejně významných a snad i ještě silnějších změn, než byl vznik zemědělství, středověká kolonizace českého venkova nebo novověká industrializace.
Tento rozhovor vychází v Business Worldu 7-8/2006. Příslušné číslo právě přichází na stánky.