Elektronizace veřejné správy je jedním z prioritních témat, které rezonují ve společnosti. Covidová pandemie pak potřeby elektronizace ještě uspíšila. V minulém roce byl přijat přelomový zákon č. 12/2020 Sb., zákon o právu na digitální služby (pro potřeby tohoto článku si dovoluji takto zkrátit plný název zákona). Přiznává subjektům – občanům i firmám – právo činit digitální úkony, a naopak orgánům veřejné moci ukládá povinnost digitální služby nabízet a poskytovat.
Situace však není tak jednoduchá – i orgány veřejné moci, které by rády digitální služby svým klientům nabízely, narážejí na určité legislativní bariéry. Ukázalo se, že ani průlomový zákon není dostatečný ke snadné a efektivní elektronizaci. Problémy vyplývají zejména z toho, že dřívější legislativa v mnoha případech počítala (vcelku logicky) s úkony, které je nutné dělat osobně, ale také z faktu, že legislativa nebyla připravena na prudké změny – zákony se psaly málo flexibilně a neumožňovaly přizpůsobovat se měnící se reálné situaci.
A tak nezbylo nic jiného než připravit další novelu zákona, která bude řešit jiné identifikované problémy. Cíl je jednoznačný – odstranit pokud možno další bariéry elektronizace a vytvořit takové právní prostředí, ve kterém elektronizace agend je přímo podporována a kde se jí neházejí klacky pod nohy. Výsledkem je návrh zákona, jenž v současné době putuje legislativním procesem, a my všichni, kdo se v oblasti elektronizace státní správy pohybujeme, věříme, že brzy doputuje až k prezidentu republiky, který svým podpisem uvede zákon v platnost.
V legislativním procesu naleznete návrh zákona jako sněmovní tisk č. 756 a nese jméno „zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s další elektronizací postupů orgánů veřejné moci“. Zákon logicky prozatím nemá své číslo, neboť ještě nebyl vyhlášen ve sbírce zákonů a v profesní hantýrce je nazýván jako DEPO (další elektronizace postupů orgánů veřejné moci). Pojďme se podívat na některé zásadní změny, které v této souvislosti zmíněná novela obsahuje – konkrétně si rozebereme dvě podstatné změny.
Tou první je velmi důležitá, byť poměrně nenápadná změna zákona č. 365/2000 Sb., zákona o informačních systémech veřejné správy. Nejprve ovšem stručný úvod do problematiky – digitální úkon zavedl již zmíněný zákon č. 12/2020 Sb., který však zároveň definoval podmínky, za kterých se digitální úkon může v praxi objevit. Tak například v § 2, odst. 3, je uvedeno, že „digitálním úkonem je úkon vykonávaný uživatelem služby vůči orgánu veřejné moci v rámci agendy a vedený v katalogu služeb jako úkon v elektronické podobě“ – zde ovšem narážíme.
Katalog služeb je jistě záslužná věc, ovšem jeho plnění v žádném případě není tak rychlé, jak se původně předpokládalo. Bohužel bez uvedení v katalogu služeb nelze využít všechny vymoženosti uvedené dále pro digitální úkon v příslušném zákoně. Týká se to přitom samotné podstaty provedení digitálního úkonu – tedy elektronizace projevu vůle subjektu vůči orgánu veřejné moci. V normálním světě je tímto projevem vůle podpis, doplněný ověřením totožnosti toho, kdo svou vůli projevuje, v elektronickém světě je toto třeba nahradit. To zákon č. 12/2020 skutečně řeší, ale překážkou je onen katalog služeb.
A proto se v návrhu novely DEPO zavádí změna zákona č. 365/2000 Sb., zákona o informačních systémech veřejné správy. A konkrétně jde o zavedení nového § 8. Ten zní poměrně prostě – „úkon, jehož náležitostí má být podpis toho, kdo jej činí, učiněný prostřednictvím informačního systému veřejné správy, se považuje za podepsaný, umožňuje-li informační systém veřejné správy prokázání totožnosti toho, kdo úkon činí, s využitím elektronické identifikace, autorizaci úkonu tím, kdo úkon činí, a zpětné prokázání projevu vůle toho, kdo úkon činí“.
Tím je otevřena cesta elektronizaci i bez katalogu služeb, neboť je jasně sděleno, že pokud chceme nabídnout elektronický úkon, pak můžeme touto cestou (tzv. fikcí podpisu) nahradit podpis toho, kdo úkon činí. Má to ovšem své (logické) předpoklady. Musíme si být zcela jisti, že ten, kdo úkon činí, je ten, za koho se vydává. To nám zajistí elektronická identifikace podle zákona 250/2017 Sb., zákon o elektronické identifikaci – nejde přitom o nic jiného než o starý známý národní bod pro elektronickou identifikaci a autentizaci a jím nabízené metody elektronické identifikace (eObčanka, NIA ID, bankovní identita, mojeID atd.).
Dále je pak vyžadována autorizace úkonu tím, kdo úkon činí – to není nic jiného než fakt, že informační systém veřejné správy musí při činění úkonu dát uživateli jednoznačný signál, že je činěn daný úkon, a tato autorizace úkonu musí být explicitním krokem v rámci informačního systému veřejné správy – v praxi tlačítko s textem „Podat žádost“. Poslední podmínkou je zpětné prokázání vůle toho, kdo činí elektronický úkon – zde můžeme s úspěchem využít logování a vydávání osvědčení o digitálním úkonu, tak jak jej předepisuje i zákona č. 12/2020. Je tedy vidět, že podmínky elektronizace úkonu jsou velmi podobné podmínkám stanoveným v zákoně o právu na digitální služby, odpadá ovšem nutnost zápisu v katalogu služeb.
Druhý klíčový problém se skrývá v nenápadném a logicky znějícím § 7, který ve svém prvním odstavci říká, že „orgán veřejné moci nevyžaduje údaje vedené v základním registru nebo agendovém informačním systému, které jsou mu zpřístupněné pro výkon agendy nebo na základě souhlasu uživatele služby“. Skutečně naprosto logické – jistě jste si při vyplňování některých formulářů zanadávali, proč po vás stát chce údaje, které evidentně o vás v nějakém systému vede – namátkou trvalé bydliště, sídlo firmy, čísla průkazů atd. Tak tomu by měl být konec – pokud o vás nějaké informace stát vede, pak by si je měl obstarat z jednotlivých informačních systémů. Subjekt, který činí úkon, by pak měl sdělit pouze informace související přímo s daným úkonem.
Jenže opět to není tak jednoduché. V jednotlivých informačních systémech státu jsou často citlivá data a je nutné pečlivě řídit, kdo se k jakým informacím může dostat – ostatně problematika např. GDPR byla již mnohokrát diskutována. A tak jsme mezi mlýnskými kameny – na jedné straně ochrana údajů – pro dobro občana, na druhé potřeba je využívat – opět pro dobro občana. Stát to doposud řešil tak, že přímo v agendovém zákoně (zákon, který kodifikuje danou agendu) je explicitně vyjmenováno, k jakým informacím, z jakých registrů a agendových informačních systémů může být v rámci výkonu agendy čerpáno. Stovky paragrafů v desítkách zákonů.
Bohužel toto řešení je velmi těžkopádné – pokud se ukáže, že agenda by potřebovala využít další informace, nezbývá než novela agendového zákona – a všichni víme, že legislativní proces není otázkou týdne. A tak je opět elektronizace brzděna tím, že není možné vyžádat si snadno údaje, které by výrazně usnadnily provedení úkonu.
DEPO (nikoliv samostatně – viz dále) elegantně řeší i tento problém – je pochopitelné, že nelze zvednout stavidla a umožnit přístup bez jakýchkoliv zásad. Ale je možné proces správy oprávnění přesunout takovým způsobem, aby nově nastalá potřeba přístupu k určitým informacím nebyla podmíněna legislativní změnou. A přesně takový princip je zaveden v novele DEPO. Respektive první krok byl učiněn již v zákoně č. 12/2020 – tento zákon se obecně označuje jako zákon o právu na digitální služby, nicméně celý jeho název obsahuje ještě dovětek „a o změně některých zákonů“.
Jedním z těchto změněných zákonů je pak změna zákona č. 111/2009 Sb., zákona o základních registrech. Zde je pro nás důležitá změna § 5 tohoto zákona, který nově říká, že „orgán veřejné moci využívá údaje vedené v základním registru nebo agendovém informačním systému v rozsahu potřebném k provedení úkonu orgánu veřejné moci a v rámci výčtu údajů zpřístupněných orgánu veřejné moci pro výkon agendy, v jejímž rámci je úkon orgánu veřejné moci prováděný a pro jejíž výkon je orgán veřejné moci registrovaný“. To je změna oproti současnému znění, které váže přístup k údajům na explicitní výčet v rámci zákona.
Nově tedy bude možné požádat o přístup věcného správce základního registru či agendového informačního systému s tím, že dotyčné údaje potřebuje pro výkon své agendy – o tom bude samozřejmě žádající subjekt muset přesvědčit a doložit právním předpisem či jiným dokumentem, ze kterého potřeba údajů vyplývá. Nicméně nebude již nutné měnit agendový zákon. Z toho vyplývá, že již zanikne důvod pro současný stav, kdy jsou v agendových zákonech dlouhé pasáže explicitně vyjmenovaných základních registrů a agendových informačních systémů včetně příslušných údajů.
Proto v rámci DEPO jsou příslušné paragrafy zákonů zrušeny – například u zákona č. 131/2000 Sb., zákona o hlavním městě Praze, bude zrušen § 119b, který explicitně vyjmenovává údaje a systémy využívané při výkonu agendy hl. města Prahy. Podobně budou zrušeny analogické paragrafy v mnoha dalších zákonech. Účinnost změny v zákoně č. 12/2020 je stanovena na první den dvacátého pátého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, tedy na 1. 2. 2022.
Novela DEPO patří mezi novely rozsáhlé, měnící desítky zákonů. Není ambicí podobného článku vyjmenovat, a dokonce ani nastínit všechny. Uvedl jsem dvě změny, které výrazně zjednoduší elektronizaci agend orgánů veřejné moci. Nyní samozřejmě bude na jednotlivých orgánech, jak se sami popasují se svými agendami – faktem je, že možností vymlouvat se na legislativu ubývá.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU