České ICT v roce 2012: (Ne)jisté vyhlídky

Ach ano, jistě – poslední parlamentní volby byly v ČR již v „politické prehistorii“ v roce 2010, takže další budou „už“ v roce 2014 nebo možná (pokud se to bude některé z koaličních stran jen trochu „hodit do krámu“) ještě dříve, přičemž dvojici zemí tvořících ekonomický „motor“ eurozóny a s ní i celé Evropské unie (tj. Německo a Francii) čeká již brzy totéž… V tomto případě se opravdu není čemu divit, že dokonce i za jiných okolností velmi „akurátní“ analytici České národní banky začali v poslední době pracovat s variantou tzv. alternativního scénáře stagnace eurozóny, jehož využitím např. při zpracování zatím poslední „Zprávy o inflaci – IV/2011“ z přelomu října a listopadu 2011 fakticky sami předem zpochybňují své dříve velmi jednoznačné prognózy dalšího vývoje nejdůležitějších, tj. zdaleka nejen ryze „finančních“ ukazatelů tuzemské ekonomiky (viz graf 1).

Ono ani není příliš divu, neboť zatímco dokonce i ony „nealternativní“ prognózy dalšího vývoje tuzemského HDP pro letošní rok 2012 z října roku loňského byly ve srovnání s prognózou z téhož měsíce roku 2010 více než dvojnásobně optimističtější, byly i tyto údaje s blížícím se koncem roku nejdříve výrazně korigovány směrem dolů, aby je po zveřejnění „aktuálních“ (tj. reálně až několik měsíců starých) relativně optimistických dat ČSÚ o vývoji tuzemské průmyslové výroby v posledních měsících zřejmě „jako na houpačce“ čekala opětovná korekce směrem nahoru. V informacích zveřejněných ČNB na základě dat z předloňského a loňského října přitom „lítají“ ještě mnohem více např. také zpětné korekce a predikce vývoje celkové obchodní bilance ČR i bez uvažování „alternativního scénáře stagnace eurozóny“, a to ještě mnohem dramatičtěji (viz graf 2).

Také dosavadní vývoj kurzu české měny vůči oběma hlavním zahraničním měnám se přitom od starších prognóz ČNB výrazně liší, obdobně jako se podle data jejich vzniku odlišují i tyto prognózy navzájem (viz graf 3).

Za této situace se tak není ani příliš čemu divit, že zejména manažeři klíčových tuzemských podniků s výrazným podílem importu a/nebo exportu začínají ve stále větší míře ignorovat prognózy „salónních analytiků“, jejichž kontakt s „reálnou“ ekonomikou se odehrává především na jejich velkoplošných počítačových monitorech, nejrůznějších „učených“ ekonomických fórech, v pohodlí luxusních pražských restaurací a drahých limuzín, aniž je přitom výsledkem toho všeho něco v „reálné“ praxi alespoň trochu použitelného.

Celková úroveň využití ICT

Narůstající pragmatismus manažerů tuzemských podniků se promítá i do jejich podpory dalšího rozvoje využití pokročilých ICT zejména tam, kde jsou koncovými stanicemi IS vybavovány i „dělnické“ profese (viz graf 4).

Zvláště v takovýchto podnicích, o jejichž bytí či nebytí nebo alespoň o jejich setrvání a dalším rozvoji na území ČR či o jejich přestěhování do zemí s příznivějšími ekonomickými, právními i kvalifikačními podmínkami často rozhoduje doslova „každý haléř“ přepočtených celkových nákladů na výrobu jednotky jejich produkce a distribuci na místo určení, se tak promítají současné až neuvěřitelně diletantské ekonomické kroky současné vlády zvlášť negativně – a to zdaleka nejen co se dalšího rozvoje využití ICT v těchto podnicích týče.

Dřívější trendy směřující k budování nadnárodních koncernových „center sdílených služeb“ již nyní takříkajíc narážejí na stěnu politické ignorance. Postiženy mohou být zejména průmyslové podniky se stále těsnější provázaností informačních systémů přímo na řídicí systémy ve výrobě, řízení dodavatelsko-odběratelských řetězců „v reálném čase“ či distribuci hotových výrobků prostřednictvím logistických center s automatizovanými regálovými zakladači apod. (což je dnes např. již většina podniků produkujících sofistikovanější výrobky či komponenty nejen ze sféry high-tech produktů, nýbrž ve stále větší míře také „obyčejných“ osobních aut). Je otázkou, jak v takovém případě prospěje zřízení finančního „superúřadu“ pro firmy s obratem nad dvě miliardy Kč (což již samo o sobě představuje nesmyslnou hranici bez jakékoliv vazby na ekonomickou realitu v různých oborech), které je navíc i zcela „oficiálně“ cíleno především na větší kontrolu oprávněnosti nákladů účtovaných tuzemským daňovým subjektům za služby center sdílených služeb majetkově spřízněných subjektů ze zahraničí. Je iluzorní, že jakýkoli úřad tyto trendy v ČR ovlivní – a to i kdyby oni berní „superúředníci“ začali porovnávat toliko pořizovací náklady „obyčejných“ stolních PC téže provenience u různých tuzemských odnoží týchž nadnárodních koncernů (viz graf 5).

Za situace, kdy ani v této oblasti nebývají konfigurace těchto obyčejných stolních osobních počítačů vždy zcela identické ani ve dvou různých tuzemských odnožích různých globálních divizí téhož nadnárodního koncernu a kdy je navíc tento hardware nakupován různými globálními koncerny v závislosti na jejich celkové vyjednávací síle za různé ceny, jež vycházejí z globálních rámcových kontraktů s možností jejich lokálních úprav či dokonce výběru z obdobných produktů dvou či více „globálních“ dodavatelů, totiž bude takovéto zvyšování právní nejistoty v již tak nejistých a turbulentních globálních ekonomických podmínkách zákonitě vnímáno jako šikana.

Ještě hůře pak tomu bude zcela jistě ve sféře serverové infrastruktury, kde již naplno běžící proces její virtualizace v prostředí sítí nadnárodních datových center sice zatím jenom zpomalil nárůst počtu „fyzických“ serverů provozovaných přímo v tuzemsku, avšak kde je mj. i díky tomu „objektivní“ porovnání „oprávněnosti“ nákladů účtovaných do ČR za takto virtualizované serverové služby již nyní téměř zhola nemožné (viz graf 6).

Ani v případě „benevolentního“ přístupu berních „superúředníků“ ke všem těmto stále ještě vcelku „triviálním“ záležitostem, týkajícím se lokální infrastruktury i služeb poskytovaných na dálku, určitě nehrozí, že by snad nadnárodní koncerny ve snaze posílit své právní jistoty v ČR o to více budovaly svá datová centra a s nimi spjatá centra sdílených služeb právě zde.

Zejména v případě „daňově“ nejlukrativnějších datových center opravdu velkých globálních koncernů (jejichž celosvětové tržby jsou nezřídka srovnatelné či větší než HDP celé ČR), v nichž jsou provozovány globální instalace celopodnikových aplikací podporujících primárně jim příslušné časové pásmo, a na ně navázaných center dalších sdílených služeb a nadnárodních manažerských „hnízd“, totiž takováto datová centra zejména v koncernech z high-tech průmyslu a autoprůmyslu stále častěji využívají infrastrukturu i výhody přímé personální provázanosti s velkými výrobními závody, v jejichž řadách se tak navyšují podíly vysoce kvalifikovaných (a taky velmi dobře placených) pracovníků ve sférách mimo IT – a to mj. např. i ve sféře budování či dalšího rozvoje „kompetenčních center“ celopodnikových aplikací, aplikací pro podporu rozhodování aj. podporujících jejich uživatele doslova „v celém zbytku světa“ (viz graf 7).

Trendy dalšího využití ICT

Právě pro budování či další rozšiřování kompetencí takovýchto datových center a center sdílených služeb na území ČR tak může být oním pověstným „posledním hřebíčkem do rakve“ další jen stěží uvěřitelná „inovace“ z kanceláří ministerstva financí – a to konkrétně náhrada odvodů hrazených za pracovníky zaměstnavateli s možností individuálního využití jejich „stropů“ do podoby souhrnných odvodů za všechny zaměstnance dohromady, ať už se jedná o nočního hlídače s minimální mzdou i využitím ICT nebo naopak o velmi dobře placeného manažera datového centra zodpovědného za provoz ICT v ceně stovek mil. Kč (viz graf 8).

Jistě, v uvažování současné politické garnitury, jejíž reprezentanti nepokládají bez detailní písemné „obchodní smlouvy“ ani veřejně dané slovo za závazné „slovo chlapa“ a jejíž ministerstvo financí emituje formálně jen korunové dluhopisy „šikovně“ obcházející zdanění jejich výnosů tzv. Kalouskovou fintou (tj. prostřednictvím jejich denního zhodnocování generujícího natolik nízké „denní“ výnosy, že se nedaní), by určitě neměl být ani pro „bohaté“ nadnárodní koncerny problém s pomocí jejich „protřelých“ finančních a právních poradců vytvořit takové majetkově provázané struktury mateřských, sesterských či dceřiných daňových subjektů, kde v jedněch budou formálně zaměstnáni všichni méně kvalifikovaní pracovníci, kteří by si i dříve mohli o využití stropů na zdravotní a sociální pojištění stejně jenom nechat zdát, a v jiných zase všichni ti, kteří tyto stropy kolektivně již tu a tam i tady v ČR hravě překročí…

…jenže ne zdaleka pro všechny je něco takového z hlediska jejich vnitrofiremní kultury přijatelné či alespoň jakžtakž akceptovatelné. A za této situace by pak mohlo již brzy stačit byť jen pár dílčích případů, kdy zvláště ve velkých tuzemských nadregionálních koncernových výrobních, datových a nezřídka i manažerských centrech příslušný berní „superúředník“ neuzná uplatnění stropů na odvody za zaměstnance či oprávněnost nákladů na služby účtované tuzemským daňovým subjektům jejich zahraničními datovými centry a centry sdílených služeb – a i když nepůjde zrovna o „daňové“ kauzy v rozsahu aplikovaném svého času ruskými státními orgány na chodorkovského Jukos, pak nejenže se již žádná takováto datová centra či centra sdílených služeb do ČR stěhovat nebudou, ale naopak se z ČR budou „šupito presto“ přemisťovat někam jinam – a spolu s nimi i stovky až tisíce pracovních míst pro dělnické profese, jež se pak v příslušných regionech „uchytí“ leda tak „na pracáku“, což se vše pak promítne i do poklesu běžných výdajů vynakládaných na pořízení i provoz ICT komerčními podniky a institucemi participujícími na přípravě těchto analýz (viz graf 9).

Zejména v případě oněch velkých nadregionálních koncernových výrobních a již nyní či alespoň potenciálně zároveň také velkých datových i manažerských center jsou přitom zcela iluzorní představy jejich dodavatelů typu „no co, tak to všechno nakoupí od nás z našeho cloudu, my jim na to každý měsíc vystavíme fakturu a budeme spokojeni všichni – a když ne, zbude tady pořád dost těch, kteří svůj byznys jinam přesunout nemohou“.

Pokud by totiž něco takového skutečně platilo, patřili by k bezprostředně „nejohroženějším druhům“ zejména IT specialisté z řad interních zaměstnanců či dedikovaných externistů takovýchto komplexních výrobně-administrativních center, kteří by taky již jen stěží našli práci v příslušném regionu či jiném oboru (viz graf 10).

Když totiž třeba po nesmyslném zvýšení spotřební daně na motorovou naftu vysoko nad úroveň okolních států nyní tuto daň nakonec hradí i za kamiony křižující při tranzitu přes ČR tuzemské silnice (a tankující v zahraničí) nejen vnitrozemští provozovatelé osobních, ale též zákazníci vnitrozemských obchodů (jež se neobejdou bez lokálního zásobování), nemluvě o tom, že na nižší než nejvýše možný výnos této daně doplácejí též senioři inkasující ze státního rozpočtu své o to pomaleji valorizované penze či odvětví stále postižená krizí, jako je stavebnictví (pokud budeme naivně přepokládat, že by takto inkasovaná spotřební daň byla alespoň zčásti využívána i na výstavbu či silnic – což však bohužel neplatí).

Bude-li tedy vláda s ministrem financí v čele (sic.) ve svých záměrech skutečně „úspěšná“ a dosáhne dalších podobných výpadků v příjmech státního rozpočtu, proděláme na snížení koupěschopnosti obyvatelstva, zvýšení sociálních výdajů či odchodu velkých průmyslových zahraničních investorů nakonec všichni včetně dodavatelů ICT pro komerční sektor i státní správu (ovšem s pravděpodobnou výjimkou vládních úředníků). A pak to teprve bude „hustý“.

ICT v komerční části ekonomiky: Nehrozí krize,ale politici

„Reálná“ část české ekonomiky, na jejíž dobré kondici jsou více či méně závislé jak zbývající komerční části tuzemské ekonomiky, tak taky přímo i nepřímo státní správa i samospráva, si v posledních měsících na nějaký dramatičtější propad zakázek stěžovat nemůže. Její představitelé však s obavami hledí na tragikomickou frašku, kterou ve své ekonomické nekompetentnosti předvádějí politici a která tak nyní ohrožuje tuzemskou ekonomiku a spolu s ní i další rozvoj využití ICT v podnikové sféře ze všeho nejvíce.