Byznys v říši mrtvých

Na kolik vyšla stavba pyramidy? Kolik spotřeboval zádušní kult a nechybělo bohatství dávané mrtvým na cestu na onen svět někde jinde? Jak fungoval ve starém Egyptě zahraniční obchod? Existovali zde soukromí podnikatelé, peníze či volný trh? Jaká byla tehdejší účetní evidence? Na naše otázky odpovídá PhDr. Hana Vymazalová, Ph.D., specialistka na staroegyptské účetní záznamy.



Starověký Egypt přitahuje pozornost především svými památkami – pyramidy v Gíze, skalní hrobky v Údolí králů, tisíce let staré mumie a monumentální chrámy roztodivných bohů si při zmínce o Egyptě vybaví snad každý. Pak jsou zde fascinující náboženské představy, pozoruhodná literární díla, úchvatné výtvory starověkých sochařů. Co však můžeme říci o tom, co všechny tyto projevy spojuje? O struktuře egyptského státu, o jeho byrokratickém uspořádání a ekonomickém fungování? A jak to všechno bylo propojené s náboženským kultem?

Aby bylo možné stavět pyramidy, vybavovat mrtvé panovníky na onen svět a cokoliv účtovat, musí se bohatství nejprve někde vytvářet. Na čem byla staroegyptská ekonomika založena? Egypt se někdy označuje jako „dar Nilu“, lze tedy říct, že vše stálo na obrovské úrodnosti zavlažované půdy?
V zásadě ano, v průběhu dlouhých dějin starověkého Egypta se ale fungování společnosti i ekonomické poměry měnily. Ve Staré říši (asi 2700–2180 př. n. l.) se hospodářství země opíralo skutečně především o úrodnost půdy a blahodárné nilské záplavy v kombinaci se sílou zdejšího slunce. Toto jedinečné spojení přírodních podmínek společně s vhodnou jednotící ideologií umožnilo dlouhodobé vyčerpávání zdrojů, které by v jiných státech nebylo myslitelné. Nemalý nadbytek zemědělské produkce umožnil panovníkovi financovat nákladné stavební projekty. Velké bohatství se však také získávalo ze zahraničního obchodu, a v pozdějších dobách i jako tribut z vojensky podrobených zemí, především z Núbie a oblasti Syropalestiny (zejména v Nové říši, asi 1543–1080 př. n. l.).

Zahraniční obchod by tedy v rukách státu?
Ovšem, jednalo se o královský monopol. Ze zahraničí se dovážely především nerostné suroviny, jako zlato z oblasti Núbie (dnešní Súdán), kadidlo a slonovina z Puntu (východoafrické pobřeží), kvalitní cedrové dřevo z Libanonu. V dobách největší vojenské expanze (především v Nové říši) představoval import surovin z Núbie a Syropalestiny jeden z pilířů státního hospodářství, který umožnil nebývalý rozkvět a přepych. Se ztrátou dobytých území posléze upadlo i hospodářství země a politická jednota a stabilita.

Máme si tedy egyptskou ekonomiku představovat jako totálně ovládanou státem?
Egyptské hospodářství se od nejstarších dob vyznačovalo silnou centralizací. Souviselo to s královskou ideologií, kdy panovník byl teoreticky vlastníkem celé země a jejích lidských i materiálních zdrojů. Jeho postavení s sebou nicméně neslo i nesmírnou zodpovědnost, neboť bylo jeho povinností zajistit fungování státu, jeho prosperitu a bezpečnost.
Ve skutečnosti však již od 3. tisíciletí př. n. l. mohli vysoce postavení hodnostáři či chrámy vlastnit pozemky. Centrální moc tak sice přišla o část příjmů, na druhou stranu však utužila loajalitu ze strany vlastníků.

Mohlo zde fungovat něco jako volný trh?
O tržní ekonomice se ve spojitosti se starověkým Egyptem hovořit nedá. Ceny zboží zůstávaly po dlouhou dobu stejné a neřídily se mechanismem poptávky a nabídky. Stejně tak byl jen ve velmi omezené míře možný např. soukromý obchod či akumulace kapitálu mimo státní sektor, i když doklady o soukromém vlastnictví se objevují již od 28. století př. n. l.

Existovali ve starém Egyptě soukromí podnikatelé?
V principu ano. S narůstající diferenciací ve výrobním procesu docházelo k tomu, že řemeslníci nabízeli svou práci za úplatu. Původně sice byla řemesla státním monopolem, ale již ve Staré říši panovník odměňoval vybrané dvořany tím, že jim dovolil využívat služeb řemeslníků k budování vlastních hrobek. Potřeby jednotlivců tedy mohly být uspokojeny prostřednictvím námezdní práce a odměny, jež s tím souvisely, umožnily a podpořily nakupování a prodávání zboží na lokálním trhu.

Existovaly v Egyptě peníze v dnešním slova smyslu?
Mince se v Egyptě začaly razit až za 30. dynastie (4. století př. n. l.), kdy se jimi vypláceli především řečtí žoldnéři, sloužící v egyptském vojsku. Běžněji se využívaly až v ptolemaiovské době (od 3. století př. n. l.). Ve starších obdobích se zboží směňovalo. Dochovala se vyobrazení trhů, na nichž prodávající vyměňují s kupujícími určité zboží za jiné; v tomto směru se využívaly např. různé nádoby, sandály, ale také potraviny, především obilí. Někdy se hodnota zboží určovala pomocí standardních jednotek pro měření obilí či oleje, nebo se vyjadřovala ve váze stříbra či mědi (zejména ve 20. dynastii, 11.–12. století př. n. l.).

Vy sama se zabýváte studiem účetních záznamů nalezených na české koncesi v Abúsíru. Co vůbec obsahují a v čem spočívá jejich význam?
Jedná se o pozůstatky papyrového archivu z doby před 4,5 tisíci lety, který objevili čeští egyptologové v 80. letech 20. století. Z archivu se sice dochovaly jen menší či větší zlomky papyrů, avšak jeho význam je pro nás zcela zásadní: tyto texty totiž zachycují každodenní provoz královského zádušního chrámu.
Papyry pocházejí z doby 5. dynastie, kdy byli králové pohřbíváni v pyramidách skromnějších rozměrů, než jsou slavné pyramidy v Gíze ze 4. dynastie. Panovníci již za života pro své budoucí pyramidy vyhradili statky a personál, aby tak zajistili svůj budoucí zádušní kult. Nalezené papyry zachycují provoz zádušního chrámu panovníka Raneferefa (asi polovina 3. tisíciletí př. n. l.) a prozrazují mnohé o jeho organizační struktuře a hospodářském zázemí.
Podobné záznamy se vedly v každé instituci a je možné říci, že staří Egypťané byli vskutku pečlivými byrokraty. Naprostá většina hospodářských záznamů však již dávno podlehla zubu času a papyry z Raneferova chrámu se dochovaly jen shodou příznivých okolností. Ze 3. tisíciletí př. n. l.. je dosud znám jen jeden srovnatelný archiv, který byl nalezen na konci 19. století v chrámu Raneferefova otce Neferirkarea, rovněž v Abúsíru.

Jsou to tedy takříkajíc archivy kultů zemřelých panovníků. Co všechno nám tyto texty mohou prozradit?
Mezi dochovanými texty můžeme rozlišit různé typy záznamů. Některé se týkaly obecně organizace zádušních kultů na pohřebišti v Abúsíru, jiné texty obsahují podrobné rozpisy služeb v chrámu a určují povinnosti jednotlivých zaměstnanců. Nacházíme zde rovněž seznamy chrámového inventáře včetně poznámek, že některé předměty byly poškozeny. Velkou část archivu tvoří účetní záznamy, které zachycují na jedné straně příjmy zádušního chrámu, a na druhé straně výdaje. Potraviny a další produkty, které byly do chrámu pravidelně dodávány, totiž sloužily nejen k udržování zádušního kultu zemřelého Raneferefa, ale také k zaopatření lidí, kteří byli v jeho chrámu zaměstnáni.

Co měli na starosti zaměstnanci zádušního chrámu a jak velkou mzdu za tuto práci dostávali?
V podstatě se o chrám staraly dvě skupiny zaměstnanců – kněží každý den prováděli rituály, pečovali o kultovní sochy a předkládali obětiny zemřelému králi, zatímco ostatní zaměstnanci se starali o běžný provoz chrámu, zajišťovali drobné opravy, v noci drželi hlídky...
Služba v zádušním chrámu ale nebyla stálým zaměstnáním. O chrám se střídavě staralo pět fýl, dnes bychom řekli pět směn, každá z nich byla navíc rozdělena na dvě oddělení. Každé oddělení sloužilo v chrámu jeden měsíc, a tedy trvalo deset měsíců, než se všechny skupiny ve službě vystřídaly. Po zbytek doby pracovali tito lidé jinde. Za svou službu v zádušním chrámu dostávali podíly z jeho příjmů. Chrám byl zásobován chlebem, pivem, obilím, masem, ale také látkami, oleji a dalšími produkty, a každý zaměstnanec dostal svůj díl. Podíly se přirozeně lišily podle postavení, takže například kněz pečující o kultovní sochy dostal větší odměnu než kuchař.

Jde nějak odhadnout například obrat takového chrámu?
Přibližně ano, máme dokonce texty shrnující celkové sumy příjmů i výdajů. Jeden fragment papyru prozrazuje, že během třetího měsíce záplav (achet) činily příjmy chrámu čtyři tisíce kusů chleba a piva. Níže na tomtéž fragmentu se nachází seznam osob zaměstnaných v chrámu, z nichž každý obdržel celkem 133 kusů jednoho druhu chleba, 313 kusů jiného chleba a 15 džbánů piva. To není zrovna málo na dobu třiceti dnů, dlužno však poznamenat, že šlo o malé kusy pečiva. Jiný fragment obsahuje tabulku přídělů pro dvanáct zaměstnanců během patnácti dnů, která ukazuje, že například lékař královského paláce dostal denně 4 chleby a jeden džbán piva, zatímco zahradník jen 1 chléb.
Průměrnou výši přídělů chrámových zaměstnanců je však velmi obtížné odhadnout. Dochované texty představují jen velmi malou část chrámového archivu a většina z nich je jen špatně dochovaná. Navíc je zřejmé, že během desítek let po které byl zádušní chrám v provozu, se počet zaměstnanců měnil stejně tak jako výše chrámových příjmů a výše odměn. Na druhou stranu tyto texty jsou pro nás jedinými přímými svědky toho, jak zádušní chrám fungoval. Oficiální záznamy takové detaily přirozeně neprozrazují.

Jaké byly metody tehdejší účetní evidence? Je možné je srovnávat s dnešní propracovanou byrokracií?
Lze je nejen srovnat, ale je možné v nich dokonce hledat kořeny dnešní byrokracie. Egypťané již v nejstarších dobách vyvinuli účelný systém účetních položek, který zachycoval např. množství, jež se mělo dodat, množství, jež bylo dodáno, dluh, celkovou výši výdajů a přebytek, který byl k dispozici z dřívějška. Některé údaje se zvýrazňovaly červeným inkoustem, což naznačuje, že například výše dluhu byla důležitější informací než dodané množství zboží.
Účetnictví tedy tvořilo významnou součást státní administrativy a přestože záznamů se nedochovalo mnoho, je zřejmé, že velké státní instituce využívaly tentýž aparát jako malé hospodářské jednotky, např. statky. Podobný systém se nezávisle vyvinul také v Mezopotámii, a lze tedy tvrdit, že nejstarší státní celky operovaly skutečně rozvinutou byrokracií.

Účetní záznamy, se kterými pracujete, se našly v zádušním chrámu. Egypt je dnes vůbec znám hlavně kvůli hrobkám a pyramidám. Dalo by se říct, že páteří staroegyptské společnosti byl „byznys spojený se smrtí“?
To by bylo přece jen trochu přehnané. Nelze však popřít, že přípravy na posmrtný život byly pro Egypťany velmi důležité, což samozřejmě souviselo s náboženskými představami.
Naše dnešní představy nicméně často nesprávně ovlivňuje skutečnost, že hrobky a pohřební předměty jsou při vykopávkách nacházeny mnohem častěji než příbytky a sídliště. Tento nepoměr je způsoben tím, že pohřebiště byla po tisíciletí zakonzervována v bezpečí horké a suché pouště, zatímco sídliště ležela v úzkém pruhu úrodné půdy na březích Nilu, kde je buď zcela zničila voda nilských záplav, nebo je dnes zakrývá moderní osídlení.

Máme nějakou představu, kolik ve své době stálo postavení pyramidy? Jaké množství lidí bylo třeba, jaká asi byla doba stavby?
To se samozřejmě u jednotlivých pyramid lišilo. Nejslavnější Chufuova pyramida v Gíze byla obrovským projektem. Odhaduje se, že na její stavbě pracovalo celkem asi 20–30 tisíc lidí během 20 let. Asi desetina z nich pracovala na samotné stavbě, zatímco ostatní tvořili zázemí: vyráběli a opravovali nástroje a nářadí, nosili vodu, připravovali maltu a také chystali jídlo pro všechny dělníky. Přítomnost dělníků na staveništi v Gíze zachytily v posledních letech i archeologické výzkumy; byly zde objeveny dílny, pekárny a prostory k sušení ryb.
V 5. a 6. dynastii se stavěly pyramidy mnohem menších rozměrů a z méně kvalitního materiálu; jemný bílý vápenec se používal pouze na vnější obložení jádra pyramidy, které sestávalo z méně kvalitních bloků menší velikosti. Stavba se tím podstatně zrychlila a zlevnila. Současně se však zvýšila důležitost ostatních součástí pyramidového komplexu – zádušního chrámu, vzestupné cesty a údolního chrámu – které nesly bohatou reliéfní výzdobu velkého nábožensko-rituálního významu.
Obecně lze říci, že králové budovali a zvelebovali své pohřební pyramidové komplexy po celou dobu svého panování a vyhrazovali na jejich stavbu a následný provoz zádušních kultů nemalé prostředky. Podle tehdejších představ byly řádný pohřeb a zádušní existence panovníka zárukou pro posmrtný život všech jeho poddaných.

Jaký vůbec dopad na egyptskou ekonomiku měl bobtnající zádušní kult? (tj. nejen stavby pyramid, ale i pak další náklady)
Budování monumentálních hrobek stát velice vyčerpávalo. S tím souvisí také značná redukce velikosti pyramid a určité změny v náboženských představách, ale také v administrativě. Zaměstnanci zádušních i božských chrámů byli svou službou provázáni se státním hospodářským zřízením, neboť tyto instituce tvořily součást administrativního uspořádání státu. Ve druhé polovině Staré říše však postupně získávaly větší a větší výhody a úlevy a celý státní systém pomalu přestával fungovat. Dlouhodobá ekonomická zátěž byla bezpochyby jedním z faktorů vedoucích k úpadku Staré říše.

Máme nějakou představu, jak rychle bývaly hrobky vyloupeny a bohatství se tedy opět dostávalo do oběhu? V rámci zádušního kultu fungovali i nějací hlídači hrobek? Jak vůbec vykradači hrobů svoji kořist mohli prodávat?
K vyloupení hrobek docházelo zpravidla v dobách sociálního neklidu a hospodářské krize, kdy nebylo možné udržovat zádušní kulty. Známé jsou však ale i doklady o otevření hrobů již nedlouho po pohřbu.
Z doby Ramesse IX. (12. století př. n. l.) se dochovaly záznamy o soudních procesech s vykradači hrobů, kteří vyplenili mnoho hrobek na thébské nekropoli. Skandál byl o to větší, že do loupeží byli zapleteni i řemeslníci, kteří královské hrobky budovali, a stejně tak i někteří hlídači královské nekropole. V důsledku aféry byly provedeny inspekce většiny hrobek na pohřebišti a mnoho mumií bylo v pozdějších letech ukryto v hromadných skrýších.


Kompletní bibliografii PhDr. Hany Vymazalové, Ph.D. najdete zde (externí odkaz).