Budoucnost systémové integrace bude ve zvýšené automatizaci a optimalizaci nákladů

Jaké jsou v současnosti hlavní výzvy pro systémové integrátory?

Výzev je pro nás a naše zákazníky celá řada: digitalizace, agilní transformace, adaptace cloudu, integrace umělé inteligence a strojového učení, automatizace, modernizace legacy aplikací. V našich tradičních doménách pak často řešíme integraci operativních a analytických aplikací.

Obecně vnímáme tlak na stále kratší inovační cykly, rostoucí komplexitu softwarových řešení a rostoucí počet komponent a technologií, které je potřeba integrovat. To vše je navíc stále častěji provozováno na kombinaci cloudu a on-premise řešení. Agilní transformace vzbuzuje ve vedení společností očekávání, že budou mít na jedné straně malé, relativně nezávislé agilní týmy, schopné rychle reagovat na potřeby konkrétního oddělení. Na druhé straně očekávají, že nepřijdou o výhody plynoucí z plného propojení všech těchto oddělení, jejich systémů a dat. Dlouhodobě naplňovat tato protichůdná očekávání je výzva jak pro systémové integrátory, tak pro interní týmy zákazníků.

Jaká je aktuální role systémové integrace v éře zrychlování, agility, zjednodušování a zmenšování?

Systémový integrátor už je velmi zřídka v roli dodavatele velkého monolitického řešení. Takové projekty často nedopadaly dobře. Díky novým architekturám lze v současné době velmi rychle skládat z menších komponent i velmi rozsáhlá řešení. Také se rychle zvyšuje automatizace oblastí jako například testování nebo nasazování do provozu. V tom je nyní situace pro systémové integrátory i zákazníky jednodušší. 

Naopak, pokud má být tento agilní a distribuovaný vývoj dlouhodobě úspěšný a udržitelný, je nutné, aby existovala jasná vize, strategie a případně vývojové standardy, aby do sebe jednotlivé kousky skládačky postupně zapadaly a výsledkem nebyl chaos. Tam vidím klíčovou roli moderního systémového integrátora. Měl by mít praktické zkušenosti se širokým portfoliem moderních technologií a nástrojů a pomoci malým agilním týmům dosáhnout jejich konkrétních cílů tak, aby zapadly do celkové strategie dané společnosti.

Systémový integrátor by měl být také evangelizátorem. Tím, kdo nejen představuje nová a inovativní řešení, jako to dělá celá řada start-upů, ale také ukazuje cestu, jak tato řešení vhodně a funkčně zakomponovat do stávající infrastruktury.

V neposlední řadě se partnerem systémového integrátora stále častěji stává business a cílem projektů je konkrétní zlepšení fungování dané organizace na rozdíl od více technického a technologického pojetí v minulosti.

Jak se systémová integrace vypořádává s aplikací inovativních, dosud neodzkoušených informačních a komunikačních technologií?

Vše začíná nastavením vhodné a otevřené architektury, která umožňuje vytvoření inovačních inkubátorů. Tam se stále častěji uplatňuje využití cloudových technologií, kde můžete otestovat nová řešení formou PoC (Proof of Concept) nebo MVP (Minimum Viable Product). Pokud se ukáže, že nový produkt nebo služba je funkční technicky a dodává očekávané výsledky, přechází se k jeho nasazení do provozního řešení a postupnému obohacování o nové funkce. Výhodou tohoto přístupu je, že můžete velmi rychle a levně testovat relativně velké množství nových technologií a obchodních hypotéz (v některých společnostech to mohou být stovky i tisíce malých projektů). A teprve na základě ověřených výsledků se pak rozhodovat o větších investičních celcích s vyčísleným business plánem. Díky tomu také investoři „ztrácí zábrany“ investovat do nových a nevyzkoušených technologií.  

Jaké jsou vaše zkušenosti s akceptací rizika při rychlém spuštění systému u českých firem?

V poslední době cítíme, že zákazníci jsou stále ochotnější akceptovat omezený scope (MVP) s cílem dostat do produkce co nejdříve inovativní produkt/řešení/službu. A až následně, i na základě zpětné vazby zákazníků, nebo na základě posbíraných dat, se rozhodovat o dalším rozvoji. Základem je zvolit takový postup, aby bylo riziko minimalizováno a bylo řiditelné. Snažíme se o to, aby investice do nových řešení byla na začátku co nejmenší a v čase rostla úměrně tomu, jak řešení prokazuje své přínosy.

Podniky musí brát stále více v potaz proměnlivost vnitřního i vnějšího prostředí. Jak by měla současná systémová integrace nakládat s potenciálními požadavky na výměnu nebo úplné odstranění části podnikové informatiky?

Řešením, které uplatňujeme i sami na sobě, je opuštění monolitických celků a postupné vytvoření plně distribuované architektury založené na službách, kde je poměrně jednoduché upravovat, nahrazovat nebo odstraňovat jednotlivé části. Zkusím to ukázat na jednoduchém příkladu.
Představte si, že váš CFO rozhodne, že se změní metodika výpočtu nákladů na konkrétní pracovníky. V tradičně pojatých informačních systémech začne pátrání, ve kterém systému se uchovávají informace o nákladech, které další systémy s nimi pracují, jak si mezi sebou předávají data a co se stane, když se někde něco změní. Pravděpodobně budete potřebovat lidi, kteří mají zkušenosti se všemi dotčenými systémy, a ideálně i někoho, kdo ví, jak spolu jednotlivé systémy spolupracují. Až změnu provedete, čeká vás náročné testování a horké chvilky, kdy se budete modlit, aby vámi provedená změna neměla dopad ještě někde, kde jste to nečekali, protože na to někdo zapomněl nebo dokumentace nebyla aktualizovaná.

V distribuované architektuře postavené na mikro službách jen najdete službu, která vám na „zavolání“ poskytne nákladovou sazbu. Pokud ji chcete změnit, změníte jen tuto službu a od této chvíle budou všichni odběratelé služby dostávat nová data. V případě problémů se můžete jednoduše vrátit ke starší verzi služby. Na změnu nepotřebujete experta, který zná celé prostředí podniku, změna je rychlá, levná a daleko méně riziková. Pokud znáte odběratele služby, tak také víte, na koho bude mít případná změna nebo odstranění služby dopad.

Jaký bude podle vás další vývoj na poli systémové integrace?

Další rozvoj systémové integrace bude velmi zajímavý. Bude se dále zvyšovat důraz na automatizaci, zkrácení doby nasazení (time to market) a optimalizaci nákladů. To bude na systémovou integraci klást ještě vyšší nároky. První generace řešení postavených agilními přístupy si začne vybírat svoji daň z průzkumu slepých uliček a bude potřeba je v oprávněných případech předělat. Vize jako bezodstávkové nasazování, autonomní systémy a robotizace procesů na poli systémové integrace se už nyní stávají reálnými věcmi. A díky stále se zrychlujícímu vývoji si můžeme si být jisti, že v blízké budoucnosti uvidíme řešení, která si zatím nedokážeme představit.