Jednoduše proto, že svět je ekonomicky propojený a nás ovlivňují vzdálené události mimo naši kontrolu. Narozdíl od obecně uznávaných tezí se pokusíme ukázat, že se v podstatě nejedná o nic nového.
Propojení celého světa sítí probíhajících obchodních výměn nepřišlo s internetem a globalizací, ba dokonce ani s velkými zámořskými objevy. Krize na konci 20. let 20. století nebyla prvním případem kaskádového šíření ekonomických problémů na druhý konec zeměkoule. Celé lidské dějiny lze v jistém smyslu chápat jako dějiny obchodování, přičemž řada dávných obchodních postupů velmi připomíná ty, které pokládáme za zcela moderní. Mezi nejstarší vynálezy lidstva patří úrok (od Mezopotámie ve 3. tisíciletí př. n. l.) nebo fungování akciových společností a investičních bank (Féničané) a mnohé další.
Izolace? Jaká izolace?
V lidských dějinách existovalo jen velmi málo skutečně izolovaných společností. Někdy si o tom rozhodly samy, mnohem častěji byla však taková situace nedobrovolná. Jednou z oblastí prakticky oddělených od zbytku světa byla například Tasmánie – poté, co ji po skončení poslední doby ledové odtrhla stoupající hladina oceánu od zbytku australské pevniny. Propojení není potřeba jen k ekonomickému rozvoji, ale i k udržení současné úrovně. Archeologové doložili, jak po izolaci Tasmánie v místních vrstvách mizejí technologie; kultura se postupně ochudila o rybářské háčky, pak se ztratila znalost výroby nástrojů k šití.
Na menších ostrovech okolo Austrálie lidé po jejich odtržení od pevniny dokonce vymřeli. Něco podobného se stalo i na některých ostrovech v Polynésii. Jared Diamond ve své knize Kolaps popisuje případy společností, které zanikly zcela „nezaviněně“; určité místo bylo třeba vázáno na obchodní výměnu s jiným ostrovem, protože zde scházely nějaké nezbytné zdroje. Problém je ale v tom, že k vymření populace v tomto případě stačila ekonomická krize obchodního partnera – který měl „silnější ekonomiku“ (šlo typicky o větší ostrov) a po čase se z vlastních problémů zotavil. Přerušení obchodních cest mezi Evropou a Grónskem je zase mj. i jedním z faktorů, který způsobil konec místního vikingského osídlení.
Šimpanzi, neandrtálci a Homo sapiens
Něco na způsob směny probíhá i v tlupách šimpanzů i některých dalších primátů. „Obchoduje“ se se vzájemnou pomocí, jedinci vytvářejí aliance proti jiným členům tlupy a pamatují si prokázané služby. Jsou zaznamenány případy, kdy šimpanzí i jiní samci vyměňují se samicemi potravu protihodnotou za sex. Nicméně u šimpanzů neznáme žádnou směnu mezi jednotlivými skupinami. Interakce se zde omezují na násilí a „emigraci“ jedince.
Naproti tomu už první Homo sapiens v Evropě se od svých současníků neandertálců lišili mj. i tím, že používali nástroje ze surovin i na místech vzdálených od jejich původního výskytu. Možná se jedná o doklad velké mobility tehdejších skupin, pravděpodobněji je to však výsledek rozsáhlé obchodní výměny. Na tom není nic tak překvapivého, Matt Ridley uvádí v knize Původ ctnosti četné doklady o čilém obchodu potvrzeném i u etnik žijících na úrovni starší doby kamenné.
Například Jorontové ze severní Austrálie, žijící lovecko-sběračským způsobem života, dováželi ze 400 km vzdáleného vnitrozemí kamenné sekery ze surovin, které se na pobřeží nevyskytovaly. Opačným směrem proudily při výměnách nástroje z rejnočích trnů. Jorontové přitom nežili na konci obchodní trasy, která byla ještě delší. Obchod fungoval přes zprostředkovatele mezi územími, směnný poměr se podle místa lišil a každý z překupníků si něco přisadil (z čehož plyne, že i „překupnictví“ je starého data). Mezi těmito společnostmi existovaly i kontrakty, kdy se jedna skupina zavazovala něco za určitou cenu dodávat i v budoucnosti. Často šlo přitom o věc, kterou tito lidé sami nevyráběli, ale dováželi odjinud. S trochou nadsázky bychom zde tedy mohli vidět i rizika dnešních „řetězových krachů“ či „druhotné platební neschopnosti“.
Obchod byl mj. také prostředkem k vytváření meziskupinových aliancí, které umožnily získat dominanci nad skupinami do těchto transakcí nezapojenými. Zdá se, jako by na některých místech obchod mnohdy dokonce fungoval primárně ani ne tak pro praktický užitek, ale spíše jako gesto vyjadřující důvěru (což zmiňují i někteří středověcí filozofové, podle nichž by nevadilo, kdyby na konci řetězce obchodování byly všechny vyměňované předměty na svém původním místě). Tak Janomamové z Amazonie (neolitická kultura) zřejmě dělbu práce mezi vesnicemi udržovali záměrně, aby tak výměna zboží poskytla základ pro vznik válečných aliancí; jinak totiž spolu vesnice existovaly v chronicky válečném stavu. Že obchod a vzájemná ekonomická závislost snižují množství násilných střetů, je i dnes obecně uznáváno.
Studiem etnik žijících na úrovni doby kamenné se ukázalo, že obchod probíhal se surovinami či technologiemi, nikoliv s potravinami. Na to byl zřejmě přece jen příliš malého objemu, potraviny si museli všichni obstarat sami. Nicméně minimálně od antiky existovaly i společnosti, které byly závislé na dovozu základních potravin odjinud (starověké Řecko, pro něž byl obilnicí především Egypt); vlastně to v menší míře platí i pro libovolné město. V antickém období již existovalo spojení mezi Evropou a Dálným východem prostřednictvím tzv. hedvábné stezky. Napříč Evropu zase protínala tzv. stezka jantarová.
Obchodní nerovnováhy a spekulace s měnou
Žádnou moderní novinkou nejsou ani obchodní nerovnováhy či všemožné „schodky zahraničního obchodu“. Již od antického období probíhala čilá obchodní výměna mezi Středomořím a Dálným východem. Problém byl však v tom, že západní státy v té době měly Číně za dovážené hedvábí, koření a luxusní zboží jen málo co nabídnout. Řešilo se to proto přesunem drahých kovů. Na konci Římské říše se již pak vůbec nedostávalo likvidity, výsledkem bylo znehodnocení měny a ekonomický kolaps. Zlaté mince pak ze západní Evropy téměř vymizely. (Proto, ačkoliv první mince z našeho území, keltské, jsou zlaté, když se v 10. století do ražby mincí pustili Přemyslovci, museli sáhnout ke stříbru.) Teprve ve 2. polovině 13. století, poté, co se rozvinuly nové metody těžby, si Evropa mohla dovolit opět jako standardní platidlo používat zlato.
Z téže doby pochází i zajímavý doklad „neefektivity trhu“, tj. fakt, že vedle sebe existují různé směnné poměry. V arabském světě byl kurz zlata ku stříbru nižší než v Evropě (v té době cca 1:12), takže se vyplatilo vozit na Blízký východ stříbro a zpět zlato; tak velký byl evropský hlad po zlatě. Spekulace na vzestupy a pády tehdejších měn (tj. cen drahých kovů) byla jedním z faktorů, které stály za vzestupem Benátek.
Skutečný dostatek zlata pro obchod s Dálným východem měli Evropané poprvé snad až v 16. století po vydrancování velkých indiánských říší v Mexiku a Peru. Západní svět byl na krátký čas zlatem přímo zaplaven. Inflace změnila hospodářské poměry, obchodní výměnu s Dálným východem bylo možné nějaký čas ufinancovat a obchodní schodek překlenout. Některé státy však prostředky pouze neutratily, ale investovaly do průmyslového rozvoje. Anglie a Holandsko pak byly poprvé schopné nabídnout Dálnému východu masově vyráběné a levné produkty, zpočátku především textil – zajímavá paralela s „čínským textilem“ dnes.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU