Při sledování pomocí služby, jakou nabízí například portál phoneonmap.cz, se v obecné rovině jedná o situaci, kterou lze přirovnat např. k doprovodu jinou osobou. Bude-li mou ženu (či někoho mě blízkého) vědomě a s jejím souhlasem doprovázet jiná osoba, například bodyguard, kterého si pro tyto účely najmu a se svou ženou se dohodnu, že mě může průběžně informovat o jejich aktuálních činnostech a poloze, pak je vše naprosto v pořádku. Pokud ale takto nechám sledovat svou ženu bez jejího vědomí, jedná se o chování vysoce neetické a v jistých souvislostech i protizákonné.
Jak se věci mají
Pokud tedy „pouze“ zaměníme onoho bodyguarda za technologii, máme analogicky stejnou situaci. Monitorovanou osobu je vždy třeba o tomto sledování informovat a dokonce je nutné mít její souhlas (poněkud odlišná situace je pochopitelně v případě rodičů a dětí). V případě vlastního souhlasu je pak „jen“ otázkou, zda tento souhlas musí být výslovný či v některých situacích nevýslovný (tzv. konkludentní). Je to pak ale již vždy věc konkrétní situace a jejího právního posouzení. Osobně si myslím, že je vždy vhodnější osobu o monitorování, jeho účelu a vlastnostech plně seznámit a nechat si písemně souhlas s tímto monitoringem potvrdit.
Hovoříme-li o osobách, pak monitorovanou osobou je v tomto kontextu vždy myšlena konkrétní fyzická osoba. Osobou provádějící monitoring (resp. osobou, která si tento monitoring např. sjednala) může ale být i právnická osoba, tj. tedy např. firma. U vztahu mezi firmou a jejími zaměstnanci, které chce či potřebuje organizace z jakéhokoliv důvodu monitorovat, platí naprosto stejná pravidla jako mezi dvěma fyzickými osobami.
Souhlas za každých okolností
Existuje celá řada legitimních důvodů a situací, proč firma zaměstnance potřebuje monitorovat. Může se jednat o případy vyžadující ochranu zaměstnanců např. bezpečnostních agentur, kde je důležité, aby na dispečinku znali přesnou polohu pracovníka, pokud např. v noci realizuje obchůzku. Dále může mít např. firma potřebu prokazovat svým zákazníkům, že se pověřené osoby ve sjednaných časech pohybovaly na dohodnutých místech. Nebo také může firma využívat informace o rozmístění svých zaměstnanců vzhledem k jejich organizování – např. společnosti pořádající a zajišťující různé společenské či sportovní události.
Jak jsem již předeslal výše, je i ve všech těchto případech nutný souhlas zaměstnanců s jejich monitoringem. V dnešní době „naprosté“ svobody je tedy vždy na rozhodnutí každého jedince, zda se nechá či nenechá monitorovat, ať již někým blízkým či svým zaměstnavatelem.
Právní úprava
Právní stránka těchto monitorovacích činností je pak zakotvena v Listině základních práv a svobod (zákon č. 2/1993 Sb.), ze které pak vycházejí občanský zákoník a Úmluva o ochraně lidských práv a svobod. V současnosti se koncipují změny na tzv. rekodifikaci občanského zákoníku. Z osnovy vládního návrhu tohoto kodexu je již nyní zřejmé, že nová úprava bude vycházet z dosavadního pojetí práva na ochranu osobnosti, tak jak je zakotveno v ustanoveních § 11 a následného občanského zákoníku. V návrzích změn a novinek však nezůstává u strohé formulace, kterou známe dnes, ale je kladen ještě větší důraz na ochranu soukromí a osobnosti.
Dobrý sluha vs. špatný pán
Doufejme, že se na současné situaci, kdy je nutné mít k monitorování osob jejich vědomý souhlas, nic nezmění, a nebude tak hrozit, že se „Big Brother“ stane automatickou součástí našeho života. Nebo naopak doufejme, že se jednou dostane naše společnost do stavu, kdy bude Velký Bratr součástí našeho každodenního života, ale bude sloužit ve stylu „dobrý sluha“, a nikoliv ve stylu „špatný pán“.
Autor je ředitelem společnosti Kaktus Software.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU