Softwarové právo – Praktický průvodce právní problematikou v IT

Čtenářům se dostává do rukou publikace Softwarové právo – Praktický průvodce právní problematikou v IT, jejímiž autory jsou advokáti Lukáš Jansa a Petr Otevřel. Kniha, kterou vydalo nakladatelství Computer Press, je dle autorů určena zejména podnikatelům působícím na trhu informačních technologií, ale i programátorům a v neposlední řadě též právníkům.

Softwarové právo v základních souvislostech

Publikace Softwarové právo je skutečně průvodcem v oblasti práv souvisejících s informačními technologiemi, jak ostatně deklaruje i její název. Poskytuje čtenářům základní informace o právní regulaci užívání a ochrany software, informačních systémů i databází. Nejde tedy a ani nemůže jít do hloubky. Pokud si autoři publikace kladli za cíl vytvořit skutečně souhrnný přehled vybraných kapitol IT práva, nastolující některé zásadní otázky, které by podnikatelé v IT (i jejich právníci) měli řešit, pak jistě uspěli.

Jejich kniha upozorňuje na některé problémy, s nimiž firmy, poskytující informační systémy a software, ale i jejich zákazníci, musejí počítat při tvorbě smluv i samotné realizaci spolupráce. Samozřejmě, neobsahuje řešení všech naznačených témat, to ale zjevně nebylo ani cílem. Čtenář si na základě knihy může udělat obrázek o šíři problematiky, která s poskytováním software a služeb v oblasti IT souvisí, a získat též řadu praktických tipů.

Je možné autorům něco vyčíst? Vzhledem k šířce zvoleného tématu lze asi jen těžko napadat fakt, že publikace některá témata opominula či jim nevěnovala prostor, který by si snad zasloužila. Zejména v okamžiku, kdy význam těchto témat je vždy relativní a právo výběru náleží výhradně autorům (příp. vydavateli). Z praktického hlediska by snad stálo za to pojednat podrobněji o největší černé můře autorského zákona – ustanovení § 66, jehož nepřesné a nejasné znění je předmětem teoretických diskusí IT právníků a navíc se velice silně dotýká zájmů poskytovatelů i uživatelů IT. Obsahuje totiž omezení nositele autorských práv k počítačovému programu a někdy vede až k absurdním závěrům o právech uživatelů SW (autoři sice navrhují i práva vyplývající z § 66 autorského zákona upravit smluvně, dle výslovného ustanovení § 66 odst. 6 AutZ ale nelze zákonem stanovený minimální rozsah dohodou omezit, a to s jedinou výslovně uvedenou výjimkou).

Stejně tak kniha opomíjí aspekty ochrany některých typů dat a komunikace – zejména v souvislosti se zákonem o ochraně osobních údajů (zde lze uvést výjimku, a tou je část týkající se outsourcingu, resp. cloud computingu), zákonem o některých službách informační společnosti (tzv. antispamový zákon) a zákonem o elektronických komunikacích. V oblasti distribuce software se zase kniha příliš nezabývá důsledky ukončení spolupráce, zejména otázkou kontinuity autorských práv po zániku distribuční smlouvy, či poměrně zásadním problémům vznikajícím v případech, kdy prvotním „výrobcem“ je zahraniční společnost. Asi jen stěží lze v těchto případech hovořit o chybě, protože témat, která se zvoleným předmětem souvisí, je obrovské množství.

Doporučení pro ujednání ve smlouvách

Autoři v publikaci nabízejí i doporučení pro konkrétní ujednání ve smlouvách týkajících se informačních technologií. Asi jen těžko lze bez hlubší znalosti těchto doporučení konkrétní ujednání kritizovat, a to i s ohledem na známé rčení, že dva advokáti znamenají minimálně tři odlišná právní stanoviska.

Autoři v úvodu publikace správně poukazují na chudobu jurisprudence (odborné literatury, odborných článků apod.) v oblasti českého IT práva. I proto lze za jednoznačné pozitivum označit již samotný vznik publikace, která může určitým způsobem vést k větší obezřetnosti podnikatelů na trhu IT i uživatelů IT, pokud jde o ochranu jejich práv. Velmi pozitivně působí též téměř „neprávní“ jazyk knihy, která se tak stává skutečně srozumitelným průvodcem pro laiky, jakož i řada grafických demonstrací právních problémů a nápadných doporučení a tipů.

Závěrem lze snad říci tolik – publikace Softwarové právo není učebnicí smluvního práva v IT. To, nakonec, tvrdí i samotní autoři, když upozorňují na skutečnost, že projekty v oblasti IT vždy vyžadují individuální přístup. Kniha by však skutečně mohla přispět ke zvýšení právní opatrnosti poskytovatelů i uživatelů informačních technologií tím, že poukazuje na některé konkrétní problémy, na něž by strany při sjednávání smluv v daném oboru neměly zapomínat a měly by je smluvně zakotvit. Nesporně zajímavou, a pro IT podnikatele praktickou, může být i část týkající se právních vztahů k zaměstnancům – programátorům.

Tomáš Nielsen, autor recenze, je společníkem AK NIELSEN MEINL a přednáší též IT právo na Fakultě dopravní ČVUT)