Slušnost, která se vyplatí

Pokud dnes někdo tvrdí, že slušnost se vyplatí, riskuje u svých posluchačů pobavené úsměvy a poklepání na čelo. Jo takhle kdyby mluvil o prohnanosti, ostrých loktech nebo užitečných známostech, to by byla jiná. Ale o slušnosti? Je fakt, že pojem slušnost je hodně obsáhlý, takže se sluší ho trochu upřesnit. Dnes bych chtěla mluvit o slušném – v tomto případě snad lépe korektním – chování na pracovištích.

Jak konstatoval profesor Robert Sutton ze Stanfordské univerzity, vybudovat ve firmě civilizované pracovní prostředí se firmě jednoduše vyplatí. Všelijaké formy mobingu či šikany na pracovištích jsou totiž větším problémem, než byste čekali. Nejde jen o záležitost týkající se pocitů jednotlivců takovým chováním postižených, ale tento problém se dokonce může odrazit i v hospodářských výsledcích firmy.

Myslím, že podrobnosti o šikaně na pracovišti není třeba rozebírat. Objektem soustředěných útoků se může stát fakticky kdokoli, kdo je někomu nepohodlný. Ať už kvůli osobnostním rysům, nebo proto, že zabírá židli, na kterou si brousí zuby někdo jiný – často osoba útoky podněcující. Zdeptat člověka je v podstatě velice snadné a i kdyby dotyčný byl z počátku bezproblémovým pracovníkem, dá se poměrně rychle dohnat k chybám a postupům, které dají agresorovi do rukou vytouženou zbraň, pomocí které se může oběti „legálně“ zbavit.

Bylo by chyba si myslet, že šikana je záležitost omezující se pouze na agresora a oběť. Vždy je tu nějaké okolí, nějací lidé, kteří buď mlčky přihlížejí, nebo si časem také přisadí. Sem tam se najdou i tací, co se oběti zastanou. Co to ale znamená pro firmu?

Především napjaté pracovní prostředí, kde se usadí nedůvěra a nefunguje týmová spolupráce. Nutný alibismus všech zúčastněných, živený nezbytnou obavou „co když ten, kdo přijde na řadu příště, budu já“, účinně likviduje volné sdílení znalostí a zkušeností, stejně jako komplikuje tok informací uvnitř firmy.

Jak konstatoval i Robert Sutton, stejně účinně je na takovém pracovišti likvidována kreativita a inovativní myšlení. Výsledkem je nestabilní pracovní kolektiv, rychlá výměna lidí a s tím související horší vztahy firmy směrem k jejímu okolí – tedy ke klientům i k partnerům. A to nemluvím o tom, že se stále častěji stává, že se oběti šikany obrátí na soud a nezřídka své spory vyhrávají. (Aspoň v civilizovaném zahraničí:)) V dnešním prosíťovaném světě se navíc nic moc neutají a skvrny na pověsti firmy se smývají těžko a dlouho.

Takže šéfové a majitelé firem by si ve vlastním zájmu měli zatraceně dobře všímat atmosféry na pracovištích své firmy a pokud se objeví problémy, tak se radši zbavovat agresorů než uštvaných obětí. Protože když to agresorovi projde jednou, nemá důvod s podobnými praktikami přestávat.

Samozřejmě uhlídat šikanu není snadné a existují různé návody, jak se s tímto problémem vypořádat. Robert Sutton v této souvislosti uvedl zajímavý příklad: Lars Dalgaard, CEO a spoluzakladatel úspěšné softwarové firmy SuccessFactors se s šikanou ve firmě vypořádat dokázal, jeho tým je stabilní a fungující. Forma boje proti šikaně (aspoň ta viditelná) je však poněkud zarážející.

Všichni noví zaměstnanci dostanou k podpisu jakési prohlášení obsahující 14 zásad chování, které se svým podpisem zaváže respektovat. Patří tam např. i prohlášení (volně přeloženo): Budu v práci dobrým člověkem, nebudu nikoho šikanovat, nebudu se uzavírat na svém vymezeném území... A jak pravil, daří se jim držet pracovní prostředí, kde je respektován jednotlivec ve vzájemné spolupráci, kde není politikaření, provinciální malost a slepé kopie.

Inu, kdo umí... Jen si fakticky neumím u nás v České republice představit, že by něco takového fungovalo na podpis. Vsadila bych spíš na dobrý příklad vedoucích pracovníků, kteří by byli ke slušnosti a bdělosti povzbuzováni nejen svými morálními kvalitami, ale i nějakou citelnější ekonomicko-organizační pobídkou. Protože málo platné, v tomto případě se dá hodnota slušnosti dokonce vcelku přesně spočítat...