Předsevzetí

Novoroční dopoledne bylo mokré a nevlídné. Šel se psem, ponořen v myšlenkách. Hlava ho trochu bolela. Zase nový rok,“ zavrčel pro sebe. Člověk se ani neohlídne, sotva s krví podlitýma očima dokope jeden plán k úspěšnému konci a vletí do dalšího.

Náklady, investice, marketing, prodej, zákazníci... zaměstnanci. Trochu se otřásl. Ze všech problémů, kterým musel jako ředitel středně velké továrny čelit, nejhůř snášel řešení personálních otázek. Jistě, měl na to Jardu, ale ty lidi stejně vždycky nějak skončili u něho.

Pes opatrně loupl okem, jestli pána neztratil. Když se takhle zamyslel, dokázal zapomenout na jiné věci, než na něj. Páneček ale statečně šlapal obvyklou trasou.

„Předsevzetí.“ Každej s tím blbne. No, schválně – co bych měl dělat já?“ Kopl do kamínku a zastavil se. Pes byl zaneprázdněn. „No zhubnout by to fakt trochu chtělo. A cvičit. A žena tvrdí, že je provdaná jen za jeho košile, prý je potkává častěji.“ Povzdechl si. Cvičil nerad.

Pes dal najevo, že skončil, tak se pohnuli dál.

Předsevzetí.
Mohl by si pravidelně třídit maily, ne až když ho zavalí. Ženskejm ve výrobě slibuje už dva roky nový sprchy, tak už to letos musí dohnat k nějakému konci. A – tvář mu rozjasnil pochmurný úsměv – vyhodí „ajťáky“! Celý to jejich příšerný oddělení! Kristepane, ti chlapi ho štvali! Furt něco chtějí. Na poradě, na chodbách, u oběda... věčně do něj hustí nějaký nesmysly. Vždycky jim přihodí nějaký peníze, ale připadá mu, že je to jen z pusté sebeobrany. Kdyby aspoň někdy mluvili srozumitelně!

Pes se znepokojeně ohlédl. Když si pán začal pro sebe něco mumlat, obvykle na něho zapomněl.

Chvilku se tou představou těšil, ale potom do dohnala realita. Bez technologií by byli v háji, to věděl. A musel uznat, že IT oddělení v podniku většinou spíš fungovalo než nefungovalo a zákazníci byli loni fakt nadšení tím novým způsobem objednávek.
Kdyby jen s těmi chlapy byla lepší řeč!
Kdykoliv na něho s něčím přijdou, připadá si jako blbec.

A co kdyby to zkusil pochopit? To by bylo předsevzetí!
Hm. Zaujalo ho to. Podvědomě se narovnal a trochu zrychlil. Nebyl žádný hlupák, ve svém oboru se vyznal, ale překotný vývoj tohohle ďábelského odvětví ho dokázal zaskočit. Petra, to je ono! Bráchova dcera měla před státnicema na FEL a narozdíl od jeho informatiků dokázala se svým oblíbeným strýčkem mluvit bez těžko skrývaného despektu.

„Tak poběž, kluku!“ Pes popoběhl a radostně zavrtěl ocasem.
Jeho pán se uchechtl. V tom pohybu uviděl příslib své příští zlomyslnůstky vůči těm... „ajťákům“ :-)

Foto: autorka