Jak na vás, pane doktore, působí současné dění kolem snahy omezit tzv. totální svobodu internetu ohledně návrhu zákona ACTA a příslušné reakce hnutí Anonymous a dalších hackerských či „hackaktivistiských“ skupin? Reakce establishmentu a veřejnosti jsou velmi rozdílné – i když už některé evropské vlády od problému náhle dávají ruce pryč (včetně německé vlády)…
Začněme od lesa: prvořadé totiž je obecné pojímání toho, co internet a věci s tím související jsou. Bohužel, čím méně o věci někdo ví, tím více má tendenci o ní hovořit.
Víte, když posloucháte dejme tomu laiky či tzv. poučené laiky a především mladé uživatele, kteří bojují „za svobodný internet bez cenzury a jiných omezení“ tak máte pocit, že jde o lidi, kteří bojují za čistotu přírody nebo dokonce za návrat lidstva k přírodě. Jenomže internet není přírodní úkaz, ani Boží dar, na který máme všichni nárok a který musí zůstat čistý. Internet je technologie, která byla uměle vytvořena a která někomu patří, i když se o tom moc nemluví. A samozřejmě existují lidé, kteří mohou a dokáží zmáčknout nějaký ten knoflík nebo to vytáhnout ze zásuvky a celé vypnout.
Kdyby se nedávno nevzpomínalo dvaceti let zapojení internetu v České republice (13. 2. 1992 na ČVUT, fakulta elektrotechniky), tak většina lidí ani neví, jak internet vzniknul: nejprve vznikla tajná vojenská záležitost zvaná ARPHANET, které se zmocnily univerzity a vědecká pracoviště, tehdy například webové stránky zavedli v ženevském CERN. Teprve v devadesátých letech se zformovala známá informační dálnice a dnes máme internet i v mobilech…
Představa, že internet je tedy absolutně svobodné médium a jakýkoliv zásah do něj je proti „přírodě a Bohu“ je šetrně řečeno scestná. Stejně jako názor, že dění na internetu nikdo nesleduje. Je totiž podrobováno monitoringu z různých důvodů, z různých směrů a do různé hloubky – nejen zpravodajskými službami – téměř od samého počátku. Internet je prostě jisté prostředí, které má zákonitě nějaká pravidla. A pokud dnes lidé, reprezentovaní například skupinami Anonymous, bojují DOS útoky i na vládní www stránky za svobodu internetu, tak se ptám čeho a čí svoboda to má být.
Obecně-zpravodajská média současnou situaci vysvětlují jako střet o svobodu stahovat si svobodně, tj. bezplatně umělecká díla z internetu, tedy písničky, knihy, filmy…
S autorským právem to je složité. V nějaké formě existovalo autorství vždycky, ale jeho konkrétní podoba a koncepce, jak ji známe nyní, existuje vlastně posledních 150 let. Je také zjevné, že v té podobě, jak je nastaveno dnes, není úplně použitelné pro moderní technologie, jako je například právě internet a elektronický trh. Dnes, když si stáhnete z iTunes písničku a nebo za pět dolarů na iPad film, tak je to jistě v pořádku. Ale! Možná by bylo vše všechno jinde, kdyby onen film byl za dva dolary, nebo ještě levnější…Pozor! Rozhodně se chci vyhnout řečem těch politiků, kteří argumentují, že i taková cena je vysoká a že proč by u nás mělo být stažení tak drahé, když lidé nevydělávají těch pět tisíc eur měsíčně? A co prý se stane, když se lidé podívají na film zdarma – příslušné firmy na něm už stejně dost vydělaly… Tohle zdůvodnění může být sice populární v některých zemích na východ od naší republiky, ale mně se postě nelíbí – faktem je, že krást se nemá…
Hovořím ovšem o filmech, knihách či písničkách, na něž jsou autorská práva na internetu krátká, ale to je menší část problému. Největší část problému představují data a software, o čemž se už tolik nemluví. A to jde o komerční produkty!
Za své praxe jsem se v mnoha případech setkal s řadou jinak vzdělaných lidí, kteří ale měli „natvrdo“ (a v případě freewaru zcela v souladu s přáním autora) stáhnutý nějaký shareware či freeware, ke kterému něco přilepili a chtěli to celé prodávat jako vlastní produkt – tedy vydělávat na cizím duševním vlastnictví, které pravý autor poskytl k užití zdarma za určitých podmínek! A nepřipadalo jim divné, že si něco zdarma přivlastnili a jiným to zdarma nehodlají poskytovat…
Je to všechno takové pokřivené, nevyzrálé. Nevím, jestli je to nevyzrálé právně, ale určitě filosoficky a společensky. Možná jdou nové technologie na nás trochu moc zhurta.
Říká se už dlouho, že technologie předbíhají morální úroveň lidstva… A v oblasti internetu je to markantní. Jenomže – současná zákonodárství staví na staletých tradicích a kyberprostor existuje dejme tomu tak padesát let, kdy začínala první komunikace mezi počítači. A my jsme – bohužel – za tu dobu nedokázali modifikovat zákony tak, aby dokázaly postihovat něco, co existuje historicky krátkou chvíli…
A ani toho schopni nebudeme! Princip je takový, že právo je vždy o krok pozadu za životem. Až když se v životě objeví problém, něco, co je třeba regulovat, přichází právo. A opačně to ani být nemůže, právo vzniká až na základě nějaké společenské či politické poptávky.
Technologie, o nichž hovoříme a jež souvisí s internetem, jsou ještě o krok před běžným životem… Technologie často existuje ještě dříve, než pro ni vymyslíme nějaké faktické využití, lidi se pak učí technologii ovládat, využívat. To znamená, že právo je v takových případech „zpožděné“ dvakrát a tudíž neexistuje šance, aby právo regulovalo něco, co teprve – možná – ovlivní náš život.
To, že to mění vztahy, paradigmata, přístup k životu, životní statuty – protože sociální sítě udělaly se statutem lidí, s jejich soukromím věci, které absolutně nikdo před pár lety nepředpokládal, je něco natolik jiného, že na vzniklou situaci není připravena společnost a tudíž právo také ne. Na druhou stranu internet prostě nemůže být bezbřehým mořem absolutní svobody, protože se dá stejně jako řada jiných technologií, byť vyvinutých v dobré víře, zneužít. A že zneužíván je – viz extremismus, kybernetická kriminalita, kyberterorismus, porno atd., je prostý fakt.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU