Nakolik platí, že lidské chování je racionální a jak odpověď na tuto otázku ovlivňuje současné ekonomické teorie? Může se ekonomie, tedy věda o rozhodování lidí, nějak inspirovat tím, jak se v určitých situacích chovají zvířata? Co nám o mechanismech našeho rozhodování může prozradit skenování jednotlivých částí mozku? Nové směry ekonomie, především tzv. behaviorální ekonomii a neuroekonomii, nám v následujícím rozhovoru představí ekonom Petr Koblovský.
Mgr. Ing. Petr Koblovský, LL.M. vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy Univerzity v Brně a Fakultu financí a účetnictví VŠE v Praze. Studoval také management na Helsinki school of Economics and Business Administration. Aplikaci behaviorální ekonomie a práva na finančních trzích je věnována jeho dizertace, kterou vypracovává na Fakultě národohospodářské pražské VŠE. V tomto akademickém roce pobývá jako výzkumný pracovník na Harvard Law School. Na téma neuroekonomie a behaviorální ekonomie vytvořil stránky a blog Institutu pro behaviorální a ekonomická studia (inbes.org).
Co je to behaviorální ekonomie a jak se liší od ekonomie klasické, když ta se přece také zabývá chováním lidí?
Je fakt, že přívlastek behaviorální je vlastně nadbytečný, když ekonomie je už sama o sobě vědou zabývající se chováním lidí. Behaviorální ekonomové se však vymezují vůči tzv. teorii racionální volby, tedy ekonomické doktríně vládnoucí od 2. poloviny 20. století. Tato dominantní koncepce říká, že lidé se chovají tak, aby to podle logických a statistických zákonitostí bylo pro ně optimální. Teorie racionální volby navíc předpokládá, že lidé mají dostatek informací, správně všechny informace vyhodnocují atd. Na základě takového konstruktu je pak možné snadno vytvářet různé typy matematických modelů. Tím se však - alespoň podle behaviorálních ekonomů - ekonomie za cenu formální preciznosti odcizila způsobu, jak se lidé rozhodují ve skutečném světě.
Mohl byste uvést nějaký příklad "ze života", který by ilustroval rozdíl mezi klasickým a behaviorálním pojetím?
Vezměme si příklad voleb. V USA byl před několika lety uspořádán experiment, jehož se zúčastnili přesvědčení republikáni a skupina pravověrných demokratů. Byli instruováni, aby ohodnotili prohlášení George W. Bushe a Johna Kerryho, jež byla v určitých tématech protikladná. Jak se dalo čekat, respondenti byli nakloněni názorům svého kandidáta a kritičtí k tezím jeho oponenta.
To zajímavé se ale zjistilo, když výzkumníci během úvah nad jednotlivými argumenty zúčastněným osobám skenovali mozek. Bylo zjištěno, že se v něm aktivovaly především ty oblasti, které odpovídají za zpracovávání emocí. Naopak nebyla naměřena téměř žádná aktivita oblastí mozku, které se používají při "uvažování". V úzkém slova smyslu tedy účastníci experimentu při svém rozhodování nemysleli. Lidé se jednoduše nechovají tak docela "logicky", což samozřejmě víme z každodenní zkušenosti, ekonomové jsou však zvyklí od této skutečnosti jaksi abstrahovat.
Snad nejvýznamnější představitel behaviorální ekonomie Daniel Kahneman, který obdržel v roce 2002 za ekonomii Nobelovu cenu, si zakládá právě na faktu, že po celou svou profesní kariéru působil na katedrách psychologie, a proto se mohl věnovat chování lidí a nikoli matematických modelů.
Zmínil jste skenování mozku, čímž se dostáváme k další disciplíně na pomezí ekonomické vědy, tzv. neuroekonomii? Jaké výsledky zatím tento obor přinesl?
Neuroekonomie se pokouší spojit několik vědních oborů - ekonomii, psychologii a neurovědy - a na této platformě sleduje, jaký vliv má naše mozková činnost na naše rozhodování. V ekonomii se až dosud studovaly problémy spíše celospolečenské, například jak správně hospodařit se státním rozpočtem či jak optimálně modulovat trh. Dnes se naopak vracíme k jednotlivci, jeho rozhodování a skutečnostem, které jeho rozhodování ovlivňují - zajímá nás například, proč za věc, kterou si chceme koupit, jsme ochotni v průměru zaplatit pouze asi polovinu ceny, kterou požadujeme v případě, kdy již tuto věc máme a někdo si ji chce naopak koupit od nás.
Uvedu jednoduchý příklad neekonomického jednání, které nám neuroekonomie pomáhá vysvětlit. Představte si situaci, kdy sedíte s naprosto cizím člověkem v kupé vlaku a přistoupí k vám další cizí osoba, která vašemu spolucestujícímu nabídne 100 korun. Spolucestující se má rozhodnout, jak uvedenou sumu rozdělí mezi sebe a vás. Je zde ovšem jedna omezující podmínka - pokud nebudete souhlasit s metodou rozdělení, přistoupivší ani jednomu z vás nedá nic.
Tradiční ekonomie předpokládá, že budete souhlasit s jakýmkoliv rozdělením, neboť to pro vás bude vždy výhodnější než "nulová varianta". Dokonce i kdyby váš spolucestující rozdělil částku v poměru 99/1, i tak na tom budete lépe, pokud takové rozdělení přijmete. Mnohé experimenty ale ukazují, že většina z nás nabídku druhého odmítne, pokud nebude rovná alespoň 30 korunám, někteří lidé dokonce odmítnou jakékoliv jiné rozdělení než na polovinu.
Proč je tomu tak? Studie ukazují, že v průběhu rozhodování, zda nabídku přijmout nebo ne, se kromě oblasti prefrontálního kortexu, který nám pomáhá při racionálním zhodování (samozřejmě - podobné přiřazování jednotlivých mentálních procesů určitým konkrétním částem mozku berte s jistou rezervou), do rozhodování zapojuje také další část mozku, tzv. bilateral anterior insula. Insula je aktivována vždy, když jsme vystaveni stresu, pociťujeme nervozitu či úzkost. Pokud tedy situaci v souvislosti s rozdělením vnímáme jako vůči nám nespravedlivou a stresující, procesy v našem mozku povedou k chování, které bude vedeno spíše emocemi než racionálním uvažováním.
Stovky obdobných výsledků experimentální ekonomie podpořených neurovýzkumem tak ukazují, že je vhodné opustit tradiční koncepci Homo economicus - imaginárního tvora, jenž se chová jen s ohledem na svůj vlastní zájem a během této činnosti je dokonale racionální. Ekonomie posledních 50 let předpokládala právě takovéto tvory.
Mají výsledky neuroekonomie dopad i na aplikaci ekonomických teorií například v prostředí byznysu?
Určitě. Užitečnost neuroekonomie je zřejmá i v aplikovaných disciplínách, jako je například marketing - zde se již objevuje tzv. neuromarketing, který se snaží nalézt "optimální" reklamu pomocí sledování reakcí mozku na promítané reklamní šoty. Dalším příkladem je oblast managementu. Ukazuje se, že standardní metody stimulace zaměstnanců, například metoda "cukru a biče", nejsou v dlouhodobé perspektivě dostatečně úspěšné - zaměstnanci časem naopak selhávají, jsou stále podrážděnější a impulzivní, což se negativně projevuje na jejich výkonnosti. Opět značně zjednodušeně řečeno, na neurální úrovni u nich totiž dochází ke konfliktu mezi oblastmi mozku řešícími rutinní chování (bazální ganglia) a centry operační paměti odpovědnými za zpracování změn, které je třeba ve vlastním chování provést.
Jaké zobrazovací techniky lidského mozku se dnes v neuroekonomii především používají?
K běžně používaným technikám patří například FMRI (funkční magnetická rezonance) nebo PET (pozitronová emisní tomografie), které umožňují z intenzity průtoku krve sledovat změny mozkové činnosti při řešení různých problémů - a to v reálném čase. Zjednodušeně řečeno, pozorovanému subjektu se během skenování mozku předkládají různé úlohy - ekonomického, právního či morálního charakteru. Nárůst průtoku krve indikuje vyšší potřebu cukru v určité oblasti mozku a z toho se vyvozuje, že tato část nese hlavní zodpovědnost za zpracování příslušné úlohy.
Současná neuroekonomie je limitována technologiemi - skenování jsou stále nákladná a skenery zabírají mnohdy několik místností. Pracujeme zatím s výsledky experimentů získaných v laboratorních podmínkách, platíme pokusné osoby a není neobvyklé, že do skeneru zalehnou nejbližší spolupracovníci člověka, který výzkum provádí.
Lze však očekávat, že s dalším rozvojem zobrazovacích technologií budeme v blízké budoucnosti schopni pozorovat, co se odehrává v našich mozcích i při každodenním životě - některé plány již mimochodem zahrnují sledování mozku investičních makléřů provádějících transakce přímo v jejich kancelářích.
Jak se v nových ekonomických směrech využívá výzkum chování zvířat?
Mezi primatology je známo, pokud se opice během experimentů nedokáží samy dostat k potravě, začnou spolupracovat. Spolupráce funguje i v případech, kdy se za společné snahy k potravě dostane jen jedna z opic. Ta pak totiž respektuje princip "něco za něco" a o potravu se rozdělí, čímž je umožněno další kolo kooperativity.
Lidoopi a opice jsou schopni se naučit provádět se svými chovateli i nepřímou směnu (například jídlo za kamínky) a projevují známky smyslu pro "distributivní spravedlnost". V situaci, kdy za stejné množství kamínků dostala jedna skupina opic lepší potravu než druhá skupina, poškozené opice své jídlo odmítaly a dožadovaly se toho kvalitnějšího. Přestože podobné, řekněme obchodní jednání nebylo zatím zaznamenáno v přírodě, analogie některých vzorců chování s těmi lidskými je - alespoň pro ekonomy - překvapivá.
Loni došlo na tomto poli k určité kontroverzi, když byl v prestižním časopise Journal of Political Economy publikován článek o obchodování makaků, kteří mj. vykázali i tzv. averzi ke ztrátě. V ekonomii jde o často diskutovaný sklon lidí přeceňovat své ztráty nad zisky: jinak řečeno, přijít o určitou sumu nám přinese podstatně více bolesti než potěšení ze získání stejně velké částky. Jak vidno, makakové to vnímají stejně. Jedná se tak pravděpodobně o zděděný a nikoliv naučený vzorec chování, což navozuje otázky, do jaké míry jsou lidé ovlivnitelní socioekonomickým prostředím a jaké kognitivní mechanismy jsou evolucí natolik pevně zabudované v našich hlavách, že se jich nemůžeme zbavit.
Vědci se nezaměřují pouze na živočichy nám evolučně nejpříbuznější. Již dříve bylo například zjištěno, že i ptáci vyzobávají semínka dle zákonů ekonomické efektivnosti. Tedy nikoliv tak, aby našli a snědli všechna semínka v určitém okruhu a pak se přesunuli dále, ale sezobnou vždy jen ta lehce dostupná a pak odlétnou dále - chovají se dle optima tzv. cost-benefit analýzy, tj. porovnávají náklady na hledání semen se zisky z jejich nalezení. Pokud je již semen v dosahu málo a najít je by trvalo dlouho, přelétnou na jiné místo, kde za stejný čas i s ohledem na dobu potřebnou k přesunu najdou semen více.
Většina ekonomů však poznatky získané v experimentech se zvířaty vnímá prozatím spíše jako zajímavé kuriozity než věci hodné vážného zájmu.
Dávají tyto nové přístupy nějaké odlišné předpovědi i v "čistě ekonomických" otázkách, jako je třeba fungování bankovnictví, inflace, daňového systému?
Uvedené přístupy se snaží najít funkční alternativy (mnohdy zjevně nefungujících) "čistě ekonomických modelů" a tyto modely tak zreálnit. Experimenty nám třeba ukazují, jak jsou lidé ve svém rozhodování významně ovlivňováni různými druhy předpojatosti, které však do tradičních modelů nelze zakomponovat.
Jako příklad uvedu dnes diskutovanou nezbytnost modernizace penzijního systému a jeho transformace na systém dobrovolného připojištění. V případě, že lidem nabídneme možnost dobrovolně si připlácet na stáří, mají tendenci i přes značné ekonomické stimuly na uvedeném systému neparticipovat a na stáří si nepřiplácet, resp. si připlácet nedostatečně. Oddálení současné spotřeby a vychýlení ze statutu quo je pro mnohé nepřekonatelné. Pokud naopak automaticky do systému všechny přihlásíme s tím, že jim dáme možnost kdykoliv od připojištění odstoupit, opět zafunguje status quo a významné množství lidí v systému zůstane. S ohledem na primární nastavení tedy docházíme k naprosto rozdílným výsledkům při rozhodování o stejné otázce. Klasická ekonomie má s vysvětlením podobného jevu potíže.
Nečiní tyto nové přístupy z ekonomie de facto jen podmnožinu jiného vědního oboru, třeba evoluční biologie nebo psychologie?
Určení hranic oblastí, v nichž jednotlivé vědecké obory působí, je vždy arbitrární a umělé. Zamyslíte-li se nad tím, jak definovat ekonomii, dojdete brzy k prostému závěru, že je to nejspíš prostě to, co je publikováno v ekonomických časopisech. Modely, které ekonomie využívá, mohou mít původ či být používány i v mnoha jiných oblastech/vědních oborech, a vede-li jejich aplikace k užitečným poznatkům a správným předpovědím, není důvod, proč je nepoužít.
Současná ekonomie v teorii rozhodování na jednu stranu využívá poznatků neurověd, ale inspirace probíhá i opačným směrem. Interakce mozkových oblastí má často charakter konkurence: vyšší kognitivní funkce regulují některé nižší automatické procesy, které ale naopak mohou za určitých situací ovládat je. Padá-li na nás kámen, uskočíme, nesedneme si a nerozjímáme o možnostech, jež nám situace nabízí - zvítězí automatický a krátkodobý systém. Padá-li však cena našeho portfolia, nejednáme (nebo bychom alespoň neměli jednat) podobně bezmyšlenkovitě, ale právě naopak si sednout a situaci promyslet - nad naším chováním zvítězí vyšší kognitivní systém. Vztahy, které se odehrávají mezi různými oblastmi mozku zodpovědnými za zpracovávání daného chování, je možné modelovat ekonomickou teorií her mezi hráčem zohledňujícím dlouhodobé cíle a hráčem zaměřeným na krátkodobé cíle.
Jak pojmenovat vědce a vědní obor, který se tímhle bude zabývat? Myslím každopádně, že vlastní výzkum bude zajímavější než úvahy o tom, do jaké patří škatulky...
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU