Nezaměstnanost u nás zase začala utěšeně stoupat. Překvapuje, že bez ohledu na statistiku se vás každý týden někdo zeptá, jestli byste nevěděli o někom, koho ten dotyčný nutně potřebuje. Nejsou to jen manažerské , obchodní nebo IT profese. Zkuste sehnat elektrikáře, instalatéra nebo kominíka. Ještě horší je, když potřebujete nařezat dříví nebo uklidit. Něco je shnilého ve státě českém.
Nejsou to jen příspěvky v nezaměstnanosti bohatě dotované těmi, kdo pracují. Z těch prosperují hlavně hostinští ve čtvrtých cenových skupinách.
Ti, kteří se ucházejí o zaměstnání jsou na skutečnou praxi prachmizerně připraveni. Školství evidentně vytváří rezervy pro jinou planetu.
Adepti na zaměstnání přeceňují své jazykové a jiné znalosti. Rozdíl mezi tím, co by za ně chtěli zaplatit a jejich možným využitím v praxi je diametrální.
Většina z nich navíc automaticky předpokládá, že jejich dovzdělání někdo zaplatí – stát, rodiče, firma. Někteří nejsou dostatečně průrazní. Bojí se prodat to, co umí a řídí se příslovím: „sedávej panenko v koutě..“
Jedinou skupinou, která z dané situace profituje jsou lovci lebek – headhunteři. Nepočetnou skupinu lidí, kteří skutečně něco umí přesýpají za slušnou nebo neslušnou provizi z jedné firmy do druhé.
Bez ohledu na nutné penzijní, zdravotní a jiné reformy je jedna asi nejdůležitější. Je to výchova k přijetí samozřejmého faktu, že vzdělání a zaměstnání jsou v našich rukou a musíme do jejich získání a udržení něco investovat. Trh práce pak zajistí, že se investice vyplatí – pokud jej stát nebude populisticky deformovat.
Foto: Martin Faltus