„Obávám se, že se dožijeme dne, kdy už nebude naživu nikdo, kdo chodil po Měsíci,“ řekl už na přelomu tisíciletí americký fyzik Richard Gott v rozhovoru pro televizní stanici CNBC. Pokračoval: „Opuštění programu letů člověka do vesmíru by bylo tragickým omylem, je to však omyl, který pravděpodobně uděláme.“
Vskutku zřejmě jen málokdo na počátku 60. let 20. století počítal s tím, že lidé brzy vstoupí na povrch Měsíce a ještě méně lidí by si vsadilo, že na tento krok nejspíš nebude dalších minimálně 60 let nijak výrazně navázáno.
V době přistání na Měsíci v roce 1969 počítala NASA s tím, že Marsu dosáhne už v roce 1982, projekt Apollo však byl na počátku 70. let zastaven. V polovině 80. let pak začalo politické tání a snížila se i poptávka po „demonstračním“ smyslu takové mise. V roce 1989 prezident George Bush starší slíbil, že lidé stanou na povrchu Marsu do roku 2019. I zdánlivě ambiciózní program George Bushe jr. počítající s Marsem kolem roku 2025 byl tedy vlastně jen dalším odkladem. Rudá planeta se nám stále vzdaluje.
Celá kauza má mnoho rovin. V době ekonomické recese se může zdát absurdní investovat peníze do projektů, jejichž význam je možná jen symbolický. USA jsou dnes v pozici, kdy svoji převahu ve vědě a technologiích nemusí nikomu dokazovat (možná se americký kosmický program opět razantněji rozjede, pokud dojde ke vzestupu nových mocností, Číny, Indie apod.?). Jistě je co kritizovat – na NASA je navázán celý rozsáhlý komplex dalších dodavatelských firem, organizace zaměstnává velké množství lidí a funguje přirozeně i jako lobby. Právě tlak z této strany a argumentace ztrátou pracovních míst přiměly Baracka Obamu, aby odvolal původně zamýšlené ještě rozsáhlejší škrty. Obamův důraz na to, že určité podpůrné projekty by měl realizovat soukromý sektor, umožňuje chápat změny i jako posun od centrálního řízení k ekonomickému liberalismu.
Kosmické programy ovšem za závislost na politickém vývoji každopádně platí ztrátou kontinuity – pokud jsou projekty po několika letech zastaveny, pak příslušné prostředky byly téměř jistě investovány zbytečně. Těžko samozřejmě říct, zda byl Bushův plán „nejprve znovu na Měsíc a poté na Mars“ v původní podobě realizovatelný. Totéž ale platí i pro projekty podpořené Obamou: až dojde k jejich klíčovým etapám, bude v Bílém domě sedět už někdo úplně jiný.
Asteroidy místo Měsíce
Co přesně se nyní změnilo? V první řadě byl zrušen program Constellation, který počítal s návratem na Měsíc, a poté s pilotovanými lety k Marsu. Stejně tak byl odepsán vývoj raket Ares a Orion (měly existovat v několika verzích, Orion měla být samotná kosmická loď, Ares pak nosná raketa). Protože právě končí životnost raketoplánů, budou při letech k mezinárodní kosmické stanici Američané muset využívat služeb Ruska. Výhledově se počítá s tím, že by některé z těchto služeb mohl poskytovat americký soukromý sektor.
V roce 2008 měla NASA s Měsícem celou řadu zajímavých plánů. Jedním z nich bylo poslat tam například malý jaderný reaktor, který by pak pro budoucí základnu zajistil zásobování elektřinou. Počítalo se s tím, že reaktor se schová pod povrch, a měsíční horniny tak budou tvořit část jeho ochranného štítu a elektrárna bude chráněna také před kosmickým zářením. I tak šlo ale o zajímavý technologický oříšek, protože bylo třeba vyvinout materiály, které by na povrchu Měsíce odolaly obrovským teplotním rozdílům. Taktéž před dvěma lety začal profesor Ron Li z Ohio State University pro NASA navrhovat lunární obdobu navigačního systému GPS; měl se realizovat pomocí „majáků“ umístěných na měsíčním povrchu.
Ještě loni v květnu vyslala NASA k Měsíci sondy Lunar Reconnaissance Orbiter a Lunar Crater, které zde měly vybrat vhodné místo k přistání lidské posádky. Tyto sondy také pátraly po měsíčním ledu (populární záležitost) a mapovaly povrch Měsíce s přesností na jeden metr, především v oblasti dosud nepříliš probádaných pólů. To už ale byla labutí píseň programu Constellation.
Obama zdůvodnil změnu politiky tím, že na Měsíci lidé už byli, proto by efektnější než návrat na naši oběžnici bylo přistát na některém z asteroidů. Následovat by měl let lodi s lidskou posádkou k Marsu, lidé by ovšem zůstali na oběžné dráze a odtud pouze řídili roboty (povrch Rudé planety už podobným způsobem ovšem zmapovala vozítka Spirit a Oportunity). Samozřejmě že posun od pilotovaných letů ke zkoumání vesmíru pomocí automatů má z faktického hlediska řadu předností, tyto akce nicméně postrádají symbolickou rovinu. Toho si je ostatně vědom i Obama, takže plán přistání člověka na Marsu zcela nezrušil, pouze se vše dále odsouvá – zhruba na rok 2035. Nelze se ale ubránit dojmu, že jde tak trochu o politiku „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“.
Kritika i podpora
Zatímco na počátku článku citovaný Neil Armstrong změny kosmických programů kritizuje, jiný z astronautů účastnících se programu Apollo, Buzz Aldrin, vyjádřil Obamovi naopak podporu. Aldrin ovšem již dlouho tvrdí, že NASA stagnuje, řešením by podle něj bylo „povýšení“ vládní agentury na samostatné ministerstvo pro vesmír.
Aldrin prohlašuje, že stálá základna na Měsíci nemá valný smysl a Bushův program byl na jedné straně megalomanský, současně ale podfinancován, takže jeho cílů nešlo realisticky dosáhnout. Právě Aldrin zřejmě v reakci na to jako první navrhl jako další cíl některý z asteroidů. Přišel také s tím, že jako základna pro přistání na Marsu by se více než Měsíc hodil Lagrangův bod mezi Marsem a Zemí (tzv. bod L2 ve vzdálenosti asi 4krát větší než Měsíc, tj. místo, kde by základna obíhala kolem Slunce tak, že bude vůči Zemi stále ve stejné poloze).
Aldrin nenechal nit suchou na raketoplánech (argumenty: každý start vyšel na 540 milionů dolarů a navíc se tuto technologii podle něj nepodařilo doladit ani z hlediska bezpečnosti) ani na vývoji rakety Ares.
Když Buzz Aldrin a Feng Hsu, inženýr NASA z Goddard Space Flight Center v Greenbeltu, zaslali své názory Obamovi krátce po jeho inauguraci, vyvolala ovšem jejich stanoviska i kritiku z opačné strany. Louis Friedman z The Planetary Society například prohlásil, že NASA stále představuje jeden z vrcholů současné vědy a technologie. Planetary Society také vyjádřila pochybnosti o tom, že třeba přeuspořádání byrokracie z NASA na nově zřízené ministerstvo by samo o sobě čemukoliv prospělo.
Místo Marsu Phobos?
Existují i další alternativy budoucích kosmických letů. Podle jedné z nich by cílem příštího přistání člověka mohl být namísto Marsu jeho měsíc Phobos. Takový projekt by údajně mohl být uskutečnitelný už v horizontu 10 let. Přistát na marsovských měsících by totiž mělo být mnohem jednodušší, v jistém ohledu by taková mise byla dokonce i snazší než v případě pozemského Měsíce – malé oběžnice Marsu mají totiž jen zanedbatelnou gravitaci, takže na návrat zpět by nebylo třeba tolik paliva. Oproti vlastnímu Marsu by také celý projekt mohl vyjít asi 10krát levněji a jeho cena (včetně nákladů na předběžný výzkum) by neměla překročit 30 miliard dolarů.
Co se týče letu lidské posádky, některé problémy zde jsou ovšem obdobné jako u Marsu. Výprava by zabrala asi tři roky a během té doby zůstává riziko působení kosmického záření na astronauty. Ani samotné přistání na marsovských měsících není bez rizik, předpokládají se zde obrovské vrstvy prachu, v prostředí nízké gravitace navíc velmi mobilní.
Hořčice z Měsíce
I na Měsíci by se brzy mohlo přece jen něco dít. Společnost Paragon Space Development totiž oznámila, že plánuje na měsíčním povrchu vypěstovat první živé rostliny. Fotografie květů mají ukázat, že Měsíc už nadále není mrtvou pustinou. Projekt tak odkazuje k tomu, že jednou z motivací letů do vesmíru nemusí být jen zabodnout zde praporek, ale také sem rozšířit pozemský život (na toto téma ještě viz dále).
Rostlina na Měsíci přirozeně nevyroste volně na povrchu, ale ve speciálním „skleníku“. Jeho doprava na Měsíc se má uskutečnit v rámci projektu Odyssey Moon, což je obdobný (byť konkurenční) projekt jako známější Google Lunar X Prize. Regule obou soutěží nabízejí finanční odměnu soukromému subjektu, který jako první dopraví svůj bezpilotní modul na Měsíc.
Měsíční skleník komplikuje i požadavek na fotogeničnost výsledku. Materiál by měl proto být dobře průhledný, aby fotografie byly dostatečně působivé, čímž se ale zase zvyšuje hrozba, že květinu spálí sluneční paprsky. Prototyp je vyroben z 30 cm tlustého skla zpevněného kovovými drátky. Vnitřní poloměr skleníku je pouze 9 cm, mělo by se do něj nicméně vejít 6 rostlinek. A jakých? První lunární květinou má být hořčice. Byla vybrána především pro rychlost růstu; rostliny by na Měsíci totiž měly dokázat vyrůst ze semen a vykvést během jediného lunárního dne (= 14 pozemských dní). „Oživení“ Měsíce bude jen krátkodobé, až přijde lunární noc, hořčice pochopitelně zmrzne.
Nerostné zdroje
Poměrně populární je představa, že by nám vesmír mohl sloužit jako zdroj surovin. I když pomineme obrovské náklady spojené s jejich dopravou, možná že až na výjimky (asteroidy ze zlata apod.) se ve vesmíru suroviny nenacházejí v příliš použitelné formě. Americký geolog J. D. MacDougall pokládá za pravděpodobné, že nerostné suroviny se na jiných nebeských tělesech nacházejí v malých koncentracích, podobně jako třeba zlato v mořské vodě. I kdyby těžit něco na Měsíci nebylo dražší než třeba v Antarktidě, stále to podle MacDougalla neznamená, že bychom zde našli ložiska surovin podobná tomu, co známe ze Země. Například páskové železné rudy máme na Zemi jen proto, že se přímo vysrážely z mořské vody. Jiné sloučeniny se koncentrují zase v důsledku toho, že dopadající déšť rozpouští ty ostatní (takhle se na Zemi vytvořila ložiska hliníkové rudy, bauxitu). Zlaté žíly zase měly vzniknout, když horké vodné roztoky pronikaly trhlinami v zemské kůře. Bez kapalné vody bude vše možná příliš rozptýlené…
Konec, nebo oddechový čas?
Řada futurologů se domnívá, že např. ke kolonizaci Marsu určitě dojde a současná stagnace kosmických programů je pouze přechodnou záležitostí. Potřebná technologie bude časem levnější, naopak narůstající problémy (přelidnění apod.) mohou představovat silnější motivaci než dnes. Na počátku tohoto článku citovaný americký fyzik Richard Gott je však jiného názoru. Ukazuje, že jednou zastavený směr vývoje civilizace nemusí být obnoven už nikdy. Jak uvádí, například Číňané v době Kolumba zastavili svůj program námořních objevitelských expedic – a jak se posléze ukázalo, de facto navždy.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU