Ponemonův institut, výzkumný ústav zabývající se bezpečností, vyslal výzkumníky do 43 firem, aby se v nich pokusili získat citlivé informace. V 88 % případů získali seznamy zaměstnanců, informace o zákaznících, finanční údaje, přihlašovací údaje, přístupová hesla a důvěrné dokumenty. Výzkumníci měli platné označení jako brigádníci a vedení firem o výzkumu vědělo.
V každé kanceláři výzkumníci strávili až dvě hodiny, bezcílně se procházeli, fotografovali obrazovky počítačů, probírali se věcmi na cizích pracovních stolech, brali z nich dokumenty označené jako „důvěrné“ a dávali si je do tašek, vše bezostyšně ostatním na očích.
Navzdory očekávání se v drtivé většině případů řadoví zaměstnanci výzkumníků na nic neptali a kromě jednoho případu na jejich podezřelé chování neupozornili své nadřízené. A to ani v případě, kdy „vetřelec“ před jejich zraky přišel k počítači, u kterého v tu chvíli nikdo neseděl, otevřel Excelovou tabulku a vyfotografoval ji mobilním telefonem.
Ze 43 pokusů byli výzkumníci pouze sedmkrát konfrontováni zaměstnancem při fotografování obrazovky, pouze čtyřikrát při krádeži důvěrných dokumentů a pouze dvakrát při prohlížení předmětů na pracovních stolech, monitorů a výstupů z tiskáren, kopírek a faxů.
Úspěšnost získání citlivých informací se lišila podle uspořádání kanceláře – největší úspěch výzkumníci zaznamenali v kanceláři typu open-space. Nejčastěji se jim podařilo získat informace v odděleních zákaznických služeb, komunikace a prodeje, zatímco právní a účetní oddělení byla méně náchylná. Uprostřed mezi nimi se umístil IT helpdesk a provoz datových center. V žádném z pěti případů se nepodařilo útočníkům získat citlivé informace v odděleních výzkumu a vývoje.
Ponemonův institut ve své studii připouští, že jeho výzkumníci měli více času než by pravděpodobně měl skutečný útočník v přestrojení. U poloviny pracovišť se však podařilo získat informace během prvních 15 minut. Podle typu falešné identity by případný útočník mohl mít i více času a zaměstnanec se zlými úmysly by měl času libovolně.