ERP FOREVER

Je na čase začít nazývat podnikový software pravým jménem: je to prostě legacy systém. Politicky korektní definice tohoto slova (které lze přeložit jako „zděděný“ nebo „odkazový“) obvykle hovoří o systémech vyvinutých v období, kdy se láskou bojovalo proti válce.

Zatímco však květinové děti už dávno odložily sandály a spořádaně navlékly snubní prsteny, na hlavních výpočetních systémech většiny firem jako by stále ještě byly namalovány mírové symboly.

Až na to, že údržba těchto systémů je nákladnější a složitější než údržba mikrobusu. Je tomu tak proto, že i když se zdá, že na trhu podnikového softwaru existuje konkurence, praxe je jiná. Jakmile si jednou zvolíte jednu firmu, lhostejno zda SAP, Oracle, Siebel nebo některého z mračna menších prodejců, dál už nemáte na výběr. Tyto společnosti si vytvořily monopol na podporu pro své aplikace. Projde jim tím pádem i to, že si mohou ročně účtovat 20 až 25 procent stávající nákupní ceny softwaru za údržbu a podporu. Což není zas tak špatné, vzhledem k tomu, že když si koupíte software, vaši lidé sice pár let žhaví asistenční linky, jenže pak si vývojáři a pracovníci služeb zákazníkům na systém zvyknou a už moc té asistence nepotřebují. Ale poplatky běží dál. A CIO svádí každý rok bitvu o rozpočet a zoufale se snaží tyto výdaje zdůvodnit finančním šéfům.

V 90. letech měli CIO šanci uspokojit finanční vedení poukazováním na to, že některé z těch výdajů na údržbu a podporu se promítají¬ do budoucího výzkumu a vývoje. Vzhledem k tomu, že upgrady na vyšší verzi byly zadarmo, potenciálně se tato investice mohla vyplatit. Dnes je s upgradováním zadarmo konec. To by až tolik nevadilo, stejně tak docela zadarmo nebylo nikdy. Většina firem si za ty roky software do té míry přizpůsobila, že jakýkoliv upgrade by byl obtížnější než nová instalace, protože všechny ty customizace by se musely roztrhat a přepsat, aby fungovaly s novou verzí.

Výsledkem je, že stejně jako už dříve u mainframových systémů se ve většině organizací – zejména středních a menších s omezeným počtem personálu a rozpočtem na IT – zasekl také vývoj podnikového softwaru.

Vzhledem k tomu všemu byste asi předpokládali, že CIO se budou proti ročním poplatkům za podporu ve výši 20–25 procent vzpouzet. Z toho, co vím, jich tak učinilo jen velice málo. Dál strkají miliony mechanikům toho svého mikrobusu. Částečně je to ze strachu. Trh se od dob dotcomů natolik konsolidoval, že jen málokdo se odváží si pohněvat vlastníky softwaru (zapomněli jste, že si tu záležitost nekupujete, že prostě jen máte právo to na čas používat?), který udržuje jejich byznys v chodu. A přestože software se ve většině organizací nemění, stále z něj kape olej v podobě drobných problémů, které je třeba odstraňovat, nebo aktualizací, jako jsou změny v daňovém zákonodárství. Tím pádem je obtížné začít uvažovat o přetržení těch korálkových šňůr, které poutají zákazníky k prodejcům, zvláště když výkonná marketingová oddělení oněch prodejců jim stále slibují, a jak se zdá, přesvědčivě, že za dveřmi už je další nový model.

Další problém je, že nikdo toto rozhodnutí za nikoho neudělá. Většina softwaru v mainframové éře byla na zakázku, vyvinutá poradci, z nichž mnozí už jsou na pravdě boží. CIO museli údržbu těchto systémů buď nějak zvládnout sami, nebo ji někomu zadat v rámci outsourcingu.

S podnikovým softwarem to je jiné. Prodejci neudělají s podnikovým softwarem stejnou chybu, jakou udělalo IBM s PC: nevzdají se kontroly nad softwarem. Nemohou si to dovolit vzhledem k licenčnímu modelu, který vytvořili a kterého se drží jako klíště. Logika je, že zákazníci by nikdy nebyli ochotní zaplatit za podnikový software, pokud by měli rovnou a naráz vysolit jeho skutečnou hodnotu. Takže poplatky za údržbu a podporu jsou něco jako splácení dlouhodobé půjčky. 20–25 procent ročně je přece slušné.

Tento trh je zralý pro konkurenci. Většina mechaniků by se spokojila i s polovinou takovéhoto ročního příjmu, zvlášť když nemusejí dávat peníze do výzkumu a vývoje nového softwaru. Ale to se neděje. Nemohu to dokázat, ale odhaduji, že konkurenční trhy na oblast podpory a údržby nevznikly, protože většina těch, kdo by na tyto trhy s největší pravděpodobností vstupoval – velké poradenské a outsourcingové firmy – má vztahy s prodejci a soustředí se dosud na to, že ty záležitosti prodává a instaluje: zisk, kterého se tak dosahuje v přepočtu na konzultantskou hlavu, je tím pádem vyšší. Také nechtějí ohrozit tyto vztahy tím, že by soutěžili s proprodejci aplikací o tu největší dojnou krávu, kterou tito prodejci mají – podporu a údržbu.

Když ale ty věci kupuje a upgraduje stále méně a méně lidí, řekli byste si, že někomu to prostě nedá. Někdy počátkem roku 2005 jsem blogoval o jisté malé začínající firmě jménem TomorrowNow, kterou vytvořilo několik bývalých vývojářů z PeopleSoftu a jež jakoby představovala jistý záblesk naděje pro ty CIO, kteří se snaží ušetřit nějaký peníz na podpoře legacy systémů.
Až příliš jasný záblesk, podle všeho. Ještě v tomtéž roce 2005 tuto firmu koupil SAP, který možná rozpoznal potenciál slušného trhu pro podporu podnikového softwaru třetí stranou (a možné likvidace jeho pohodlných zisků a marže z výzkumu a vývoje), nasměroval ji na svého rivala Oracle a uvolnil bezpečnostní brzdu. TomorrowNow začala sbírat zákazníky výrobců legacy softwaru jako PeopleSoft a J. D. Edwards, které Oracle pohltil v akvizičních orgiích, jež zatím pokračují. Tito zákazníci, většinou menší firmy, neměli v úmyslu upgradovat svůj software a byli spokojeni s tím, že ho mohou postavit na špalky; souhlasili s tím, že jej nebudou měnit ani upgradovat a nechají TomorrowNow, ať se o něj postará.

Byl to pro SAP účinný nástroj konkurenčního boje, protože kupodivu TomorrowNow neměla mezi svými zákazníky žádné klienty SAPu. Tak si to představte. A zákazníci TomorrowNow měli hezkou možnost: mohli přejít na software SAP za sníženou cenu. CEO a zakladatel TomorrowNow Andrew Nelson přesto dokázal potlačit úsměv, když mi nedávno v rozhovoru říkal: „Doufáme, že jednou budeme poskytovat podporu zákazníkům SAPu.“ Jo, já na to taky čekám jako na nové turné seržanta Peppera.
Přesto byste si řekli, že při těch všech starých krámech od PeopleSoftu a J.D. Edwards bude co dělat a obchody budou pěkně šlapat – a skutečně, TomorroNow má po celém světě přes 280 zákazníků.

Pak se ale stalo něco, co mě přimělo k úvahám, jestli CIO nezůstanou zablokováni v těch svých mikrobusech napořád. Letos v dubnu Oracle zažaloval SAP s tím, že nějaký zaměstnanec nebo zaměstnanci použili ID a hesla zákazníků Oraclu ke stažení softwaru, jako jsou záplaty a dokumentace k tomu, jak provádět servis pro rostoucí seznam akvizic firmy Oracle v oblasti podnikového softwaru, jako je PeopleSoft. Pokud je to pravda, je to ohavné.

Nechci ten případ posuzovat v tomto článku, ale vyvolává zajímavou otázku. Byli tito zaměstnanci prostě líní, anebo byli zoufalí? ERP software je složitý jako blázen. Pokud máte podporovat něco tak složitého, musíte fakt vědět, co děláte. Někteří dokonce argumentují, že musíte mít možnost podívat se na zdrojový kód, ty řádky programu, které vysvětlují, jak je software postaven a které mu umožňují fungovat. Je samozřejmě jednodušší řešit a napravovat problémy, když víte, jak vypadá core. To je jeden z důvodů, proč se Microsoft nedávno rozhodl – po letech vzdorování – že umožní vývojářům podívat se na zdrojový kód Windows, aby mohli lépe navrhovat software, který s nimi má spolupracovat – což by mělo vývojáře odradit od toho, aby psali software pro Linux, jehož zdrojový kód je volně dostupný.

Neexistuje však žádný podnikový software s otevřeným zdrojem, který by mohl na SAP a Oracle vyvinout podobný druh tlaku, jako to udělal Linux v případě Microsoftu. Pokud se dostatečně brzy neobjeví životaschopný trh pro „třetí stranu“ v oblasti podnikového softwaru, CIO v dohledné budoucnosti nečeká nic jiného než stále tentýž pohled skrze špinavé čelní sklo onoho mikrobusu, kterým je jejich podnikový software.