Mezi nejsilnější vzpomínky na cestu do Barmy (Myanmar) před několika lety patří pohled na ulice měst zahalené po soumraku do tmy, z níž září pouze okna hotelů poháněných naftovými elektrocentrálami, často hučícími v obřím kontejneru na kraji chodníku, a zářivky ve stáncích pouličních prodejců napojené na autobaterie.
Smrtelná kombinace vojenské junty a pseudokomunismu se projevovala mimo jiné tím, že elektřina šla obvykle jen tehdy, když nebyla potřeba. Něco podobného jsem naposledy viděl coby desetiletý chlapec při průjezdu Rumunskem poloviny osmdesátých let (minus ty dieselagregáty). V poslední době mám ale pocit, že se možná podobných věcí dočkáme i v české kotlině společně s celou matičkou Evropou.
Když v roce 2008 vydal Nick Carr svou výtečnou knihu „Big Switch“, pokračování kontroverzní „Does IT matter?“, v níž poutavě popsal nástup jednotných rozvodných sítí i centralizaci výroby elektřiny na přelomu 19. a 20. století a přirovnal jej k rozvoji hostovaných řešení a cloudu v IT, nejspíše netušil, co za pár let díky zelenému šílenství energetiku čeká. Termíny jako chytrá síť (smart grid), super síť (super grid) či chytré hodiny (smart meter) znějí vznešeně a moderně. Pračka, která se zapne, když je proud nejlevnější, a hodiny, které mění dodavatele podle aktuální ceny elektřiny, vypadají fantasticky. Jak se ale bude vaše drahá polovička tvářit, když jí řeknete, že by neměla žehlit, prát, vařit nebo se koukat na televizi, když má zrovna čas nebo náladu, ale když to zrovna svítí nebo fouká. Demagogie? Alarmismus? A jak byste nazvali nedávné chování německých zelených a kancléřky Merkelové?
A tak zatímco IT konsolidujeme, centralizujeme a zefektivňujeme na základě tržních principů nabídky a poptávky, výrobu energií komplikujeme, drolíme a prodražujeme ve jménu politiky, aktivismu a zelené víry. Jistě, některá odvětví, IT nevyjímaje, na tom vydělají. V konečném důsledku je to ale účet, který zaplatíme všichni s tradičně největším dopadem na střední třídu.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU