Budeme hledat v digitalizaci svobodu?

Doufám že ne, ale co kdyby? Ano, i k takovým úvahám může člověk dospět, když se zamyslí nad projektem s výmluvným názvem Google Book Search.

Jde o program v jádru velmi jednoduchý – Google nabízí své partnerství jak vydavatelům tak knihovnám s cílem dostat do vyhledávače nejen jména knih a autorů pokud možno z celého světa, ale i dokonce umožnit nalézat celý obsah knih. Digitalizace má otevřít světové knižní bohatství v podstatě každému, kdo se o ně bude na internetu zajímat.

Google hodně zdůrazňuje, že v plném znění budou zveřejněny pouze knihy nechráněné autorskými právy. Z těch chráněných se potom ve vyhledávači objeví pouze vydavatelem určený rozsah, který nemusí přesáhnout úryvky běžně zveřejňované k anotacím nebo kritikám.

Přes veškerou snahu Googlu vystupovat vůči autorským právům tak korektně, jak se jen dá, ozývají se odpůrci masové digitalizace knih. Proč? Kvůli ochraně jakési výlučnosti spojené s profitem, který vlastnictví knihy přináší? To na první pohled nedává moc smysl, protože celý Google Book Search je doslova prošpikován odkazy na vydavatele a internetové prodejce knih.
Že by se bouřili autoři? To opravdu nevypadá pravděpodobně. Proč se stavět proti dostupnosti vlastního díla fakticky po celém světě – pokud píše v některém ze světových jazyků, nebo aspoň trochu širší propagaci – píše-li v jazyce lokálního významu? Nelíbí se to snad samotným čtenářům? Ale jistě, to je už úplný nesmysl. Komu je tedy digitalizace knih proti srsti?

Napadla mě taková mírně paranoidní myšlenka: Dnešní západní civilizace natolik propadla idejím korektnosti (a to nejen politické), že bez přičinění jakéhokoliv centrálního vládnoucího režimu vytváří a dodržuje stále sílící autocenzuru. Už se to zdaleka netýká jen výroků politických představitelů nebo jiným způsobem veřejně činných osob, ale v podstatě celé mediální sféry. Novináři se rychle učí, o čem mohou mluvit a psát volně, kde si musejí dávat pozor a kde je červená výstražná cedule STOP. Ale netýká se to jen novinářů jako jednotlivců, krok s touto podivnou a velmi důslednou autocenzurou drží celá vydavatelství, rozhlasové a televizní stanice, kteří si tiše stanovují pravidla pro své autory. Ti politicky či jinak nekorektní (čti nepíšící v souladu s pravidly autocenzury) mají potíže.

Před pár lety jsem si dovolila shovívavě se usmívat při zprávách o tom, jak se v Americe rodiče rozčilují nad výukou evoluce a prosazují teorii inteligentního designu. V rámci této snahy byly knihy děleny na vhodné a nevhodné a usilovně se bojovalo za to, aby ty „nevhodné“ zmizely ze školních knihoven. Jenže dnes mi tentýž úsměv poněkud zmrznul na rtech.
Podle novodobých pravidel všelijakých -ismů, např. antirasismu, antimilitarismu, dále feminismu či multikulturalismu jsou hodnoceni i klasičtí autoři a myslitelé bez ohledu na to, že žili v době, která prostě nějakým -ismům vůbec nepřála!

Zkuste si představit, zda jsou podle těchto hledisek korektní třeba díla Williama Shakespeara nebo Marka Twaina, a abychom nešli zbytečně daleko za naše humna, tak si promítněte třeba díla Karla Havlíčka Borovského nebo Jaroslava Haška!

A jak s tím souvisí Google, digitalizace a vyhledávání knih na internetu? Souvislost je nasnadě. Navzdory všem možným pokusům je internet stále ještě poměrně svobodné médium. Ne proto, že by tu nebyla snaha mu nasadit ohlávku, ale zkrátka proto, že obsah na netu je tak obrovský, že se prostě (zatím) ukočírovat nedá, takže na něm mohou zveřejňovat svoje texty či hudbu i autoři, kteří do stávajících škatulek ještě nedorostli, nebo tam bytostně nepatří.

Zvídavý internaut se tak může snadno dostat k oficiálně „nedoporučovaným“ až „zcela závadným“ materiálům a je jenom na jeho soudnosti a zdravém rozumu, jak se takovým obsahem vyrovná. Když se tak koukám na západní civilizaci, tak se tak trochu bojím, aby se za pár let neocitli klasičtí, různými novodobými -ismy nedotčení autoři na stejné příčce polosvěta, jako je dnes porno a násilí.


Foto: autorka