Velká Británie je světovou velmocí „velkého bratra“: odhady udávají bezmála 16 milionů soukromě provozovaných bezpečnostních kamer (v průměru připadá jedna kamera na pět Britů).
V Londýně samotném jich je přes půl milionu, nepočítaje v to tisíce bezpečnostních kamer provozovaných policií a desítky velmi zvláštních kamer: mobilních jednotek, jež mohou být podle potřeby instalovány na sloupy a komunikují s dohledovou centrálou prostřednictvím Wi-Fi.
Nechme nyní stranou otázku toho, zda a nakolik jsou bezpečnostní kamery nezbytnou či prospěšnou součástí našeho života (vrátíme se k ní svým způsobem na konci článku) a podívejme se na technické, administrátorské, ekonomické a druhotné dopady projektu budování metropolitní bezdrátové Wi-Fi sítě v Londýnském City of Westminster.
BEZPEČNOST PŘEDEVŠÍM
Přestože bezdrátová metropolitní síť ve Westminsteru plní vedle dohledu nad pořádkem a dopravou i rostoucí počet dalších funkcí, byl úvod o bezpečnostních kamerách na místě, neboť to byly právě projekty dohledu nad dodržováním veřejného pořádku ve čtvrti Soho, spolu s přáním vytvořit bezpečný komunikační kanál pro zaměstnance městského úřadu, které stály u jejího zrodu. V současné době poskytuje metropolitní Wi-Fi datové spoje pro provoz šesti desítek bezdrátových bezpečnostních kamer (jejich počet se měl v průběhu letošního roku zvýšit na více než 300), využívaných pro dohled nad pořádkem a sledování nesprávného parkování – tím je v tomto případě rozuměno zastavování v zónách zákazu zastavení nebo parkování v oblastech zákazu stání, případně ve druhé souběžné řadě. Kamery mohou zaznamenat obraz i zvuk ve kvalitě dostatečné a přípustné pro soudem uznané důkazy (to vyžaduje i poměrně komplikovaný a překvapivě archaický papírový systém administrace a křížové kontroly záznamů po jejich pořízení dohledovým střediskem). Zaměstnanci magistrátu pracující „na ulici“ mohou být v pokrytých oblastech navíc neustále v kontaktu prostřednictvím koncových PDA zařízení.
PENÍZE AŽ NA PRVNÍM MÍSTĚ
Jedním z hlavních důvodů, proč se město v prvé řadě zaměřilo na systém dohledu na parkování, byla koncepce ziskového projektu. City of Westminster provozuje největší parkovací systém na světě s ročním obratem 100 milionů liber (z toho 40 % připadá na pokuty, 28 % na placené parkování a zbytek činí poplatky rezidentů, poplatky za stavební uzávěry apod.). Na základě pilotního projektu spuštěného v roce 2005, který sloužil k otestování celého systému a prověření jeho použitelnosti pro případné soudní spory, byl vypracován desetiletý kontrakt zahrnující vybudování infrastruktury a dohledového/administrativního centra. Celkové náklady mají dosáhnout 40 milionů liber (12 milionů kapitálové náklady a 2,7 milionu roční provozní náklady), v rámci projektu byl navíc zřízen inovační fond s dotací 100 tisíc liber pro podpopru a odměňování/odkup nových nápadů na využití bezdrátové infrastruktury. Hlavní část výnosů má pocházet z výššího počtu parkovacích pokut (krátce po spuštění se jejich celková výše zhruba zdvojnásobila), vedle základní ROI kalkulace byly ale brány v úvahu i další nefinanční přínosy či změna výnosů z pokut s postupně se měnícím chováním řidičů. Do budoucna jsou zvažovány další možné úspory – například přesunutí dohledového centra mimo Londýn, do oblasti s nižšími provozními a mzdovými náklady.
WI-FI KAM SE PODÍVÁŠ
Městská správa se pro bezdrátovou infrastrukturu rozhodla především s ohledem na vyšší flexibilitu a nižší náklady na instalaci bezpečnostních kamer a pokrytí určité oblasti. Ve srovnání s pevně instalovanou kamerou je bezdrátové řešení 3× levnější, nemluvě o tom, že bezdrátová infrastruktura nabízí již zmíněná další využití i potenciál pro další služby pro zaměstnance magistrátu či veřejnost v budoucnu. Z technického hlediska je docela zajímavá i otázka odrušení signálu – bezdrátové kamery se totiž spolu s většinou infrastruktury nalézají na „uliční úrovni“, tedy zhruba 6 až 8 metrů nad zemí v místech, kde jsou od rušného provozu bezdrátových pojítek nad střechami domů poměrně dobře odrušeny. To sice případné náhodné či záměrné rušení neeliminuje, podle technických správců ale s tím prvním nebývají zásadní problémy a druhé není příliš pravděpodobné, neboť hlavní zbraní mobilních kamer vužívaných pro dohled nad pořádkem je právě jejich proměnlivé umístění – a kupříkladu zloději o jejich přítomnosti díky tomu často vůbec neví, či přesněji si nemohou být jisti jejich nepřítomností.
DŮCHODOVÁ ROVINA
Jednou z rolí, kterou by rozvinuté metropolitní sítě mohly v budoucnosti (spíše vzdálenější) plnit, je podpora práce seniorů. Neúprosná statistická fakta totiž říkají, že zatímco dnes připadá jeden penzista na pět občanů v produktivním věku, v roce 2050 se tento poměr možná posune na 2 : 1. Velkou část stárnoucí generace budou ale tvořit lidé, kteří již dnes běžně pracují s moderními informačními technologiemi a lze tedy předpokládat, že je budou moci i v budoucnu využít jako nástroj pro rekvalifikaci či příležitostnou práci z domova.
INTERNET LEVNĚ, NE ZADARMO
Cílem budování metropolitních sítí by nemělo být populistické nabízení internetu zadarmo – přinejmenším ne v oblastech, kde je dostatečně rozvinuté konkurenční prostředí s několika či mnoha komerčními poskytovateli, kde se jedná o zjevné narušování konkurenčního prostředí. To ale neznamená, že by zejména výkonné páteřní optické či rozsáhlé bezdrátové sítě, budované z veřejných peněz, nemohly být využívány komerčně. Naopak je-li kupříkladu na část kapacity pro komerční využití vypsána veřejná soutěž, může to vést k rozšíření a obohacení nabídky připojení pro domácnosti.
VELKÝ BRATR PO ČESKU?
Byla by tedy podobná bezpečnostní bezdrátová síť řešením pro Prahu či jiná česká města? Ano i ne. Jako obvykle není zásadní zádrhel v technice, ale v lidech, kteří rozhodují o jejím nasazení za určitých podmínek a vytvářejí pravidla pro její využívání. Představte si, že by městští strážníci dostali do ruky podobný nástroj například ve městě, jehož centrum nemá vedle residenčních zón prakticky žádná placená parkovací stání, která by mohli využívat návštěvníci, a jehož periferní supermarkety často nepříliš elegantně suplují funkci záchytných parkovišť – z myšlenky na podobný systém doslova mrazí. Hrozí totiž, že městská policie by nejspíše, věrna svým tradicím, sledovala nikoliv ta místa, kde nesprávné parkování způsbuje dopravní problémy, ale taková, kde bude nachytáno nejvíce řidičů – za pokud možno co nejvyšší postihy. Nešlo by tak o prostředek ke zvyšování plynulosti dopravy, ale o špičkový výběrčí systém pro městskou kasu (mimochodem ani v případě systému v City of Westminster jsme se při úvahách o vypracování projektu ná základě návratnosti investic nemohli vyhnout úvahám o podobném přístupu). To ale nic nemění na tom, že metropolitní datové sítě – ať už bezdrátové, nebo naopak vysokorychlostní optické – mohou být budovány nikoliv jako nákladová, ale jako výnosová položka, a to buď přímo (využitím části infrastruktury formou nabídky komernčním subjektům ve veřejné soutěži) nebo nepřímo, díky lepšímu fungování věřejné samosprávy, podpoře podnikání, vzdělávání nebo práce z domova a dalším oblasem, které jsou na dostupnosti informací přímo či nepřímo závislé.
Propojené město budoucnosti
V situaci, kdy se komerční poskytovatelé konektivity soustředí v první řadě na pokrytí nákladů či maximalizaci zisku z existující, často již z dnešního pohledu nevyhovující infrastruktury, je nasazení modernějších pozemních či bezdrátových řešení často odkládáno. Nejmodernější infrastruktura pro koncová připojení se tak dnes nachází paradoxně u menších regionálních či lokálních poskytovatelů, případně ji budují správci nemovitostí (výtečným příkladem jsou v tomto směru aktivity 802.CZ či datová infrastruktura v novostavbách).
Za této situace je logické, že se o případnou podporu budování rychlé páteřní i koncové infrastruktury zajímají místní či městská zastupitelstva – jak pro vlastní potřebu propojení městské infrastruktury, nemocnic, škol a dalších zařízení, tak pro poteciální využití občany. Přístup k rychlejšímu internetu spolu s možností snadnější komunikace s magistrátem může ve střednědobém horizontu pro město znamenat výraznou konkurenční výhodu v mnoha oblastech, počínaje výhodami pro školství, přes sociální služby a podporu rekvalifikace až po podporu podnikání či práce z domova.
Budování metropolitních sítí ale může, podobně jako tomu bylo u poněkud naivního pražského projektu „Internet zadarmo“, narazit na zákonné bariéry či v případě snahy využít evropské peníze na problém neslučitelné veřejné podpory. Základní návod, jak se těchto konfliktů vyvarovat, nabízí například publikace „2010 širokopásmové město“, kterou vydalo CISCO (jsou v ní také uvedeny případové studie projektů realizovaných v některých českých městech). Zejména v oblastech, kde je telekomunikační infrastruktura nedostatečně vyvinuta, nebo v případech, kdy se projekt zaměřuje na zjevnou mezeru na trhu, je obvykle možné na prostředky EU při budování „otevřené“ metropolitní sítě dosáhnout.
City of Westminster: fakta
Trvale hlášených obyvatel: 220 000
Populace v běžném pracovním dni: 1 000 000+
Bary, hospody restaurace: přes 3 500*
Nejbohatší i nejzanedbanější lokality v Londýně
29 milionů turistů ročně
47 000 podniků s více než 55 000 zaměstnanci
2,2 % HDP
Sídlo monarchie a vládních institucí
*Najít bar otevřený po 23. hodině mimo Soho je ale umění.
Příklady z domova
Mezi projekty metropolitních sítí patří v Česku například:
GIS – geografický informační systém metropolitní sítě města Plzně (MISNET) sloužící institucím veřejné správy a samosprávy a zčásti též veřejnosti. V Plzni byly také realizovány projekty připojení základních škol a městského informačního systému pro veřejnost.
Intranet nemocnic královéhradeckého kraje, jehož součástí jsou rychlé nemocniční páteřní sítě a návazná Wi-Fi infrastruktura pokrývající nemocniční areály.
Metropolitní síť a portál města Pelhřimov, orientovaná zejména vůči obyvatelům a návštěvníkům.
Informační systém pro komunikaci občana s úřadem (eSMO) v Ostravě umožňující například vyřizování agendy v souvislosti se ztrátou OP, úmrtím, svatbou, vystavením pasu či registrací psa, a městský dopravní kamerový systém.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU