Předmětem této analýzy jsou aktuální trendy využití pokročilých ICT řešení v tuzemském automobilovém průmyslu a příbuzných či navazujících segmentech diskrétní výroby – tj. ve výrobě ostatních dopravních prostředků, elektrických strojů a zařízení, high-tech produktů, v gumárenském, plastikářském a textilním průmyslu, výrobě domácích spotřebičů a kovodělném průmyslu. Většina informací o využití ICT v tuzemských podnicích, které byly základem této analýzy, byla získána prostřednictvím osobních rozhovorů autora s představiteli 112 podniků či skupin podniků s českými vlastníky i tuzemských odnoží nadnárodních koncernů, a to v období od srpna 2010 až do druhé poloviny dubna 2011.
V uvedeném období se tak již tuzemská diskrétní výroba začínala vzpamatovávat z drtivého dopadu důsledků globální ekonomické krize. Tento propad se přitom ve skupině 91 podniků, které se na přípravě této analýzy podílely již potřetí, projevil poklesem aktuálního počtu jejich zaměstnanců ve srovnání s rokem 2006 o přibližně 7 %. Meziročně se tak v roce 2009 snížil počet pracovníků těchto podniků zhruba o pětinu, zatímco jejich celkové výkony klesly „jenom“ o jednu osminu, což se poněkud paradoxně promítlo do opětovného růstu jejich produktivity práce z výkonů i v „krizovém“ období (viz graf 1).
Důsledky krize pro ICT
Byť některé jednotlivé opakovaně dotazované podniky snížily v dobách krize také počty pracovníků interních útvarů ICT, celkový počet interních ICT specialistů těchto podniků i přes tyto dílčí krátkodobé redukce naopak ve srovnání se situací v týchž podnicích v roce 2006 přitom poměrně výrazně (tj. o cca jednu desetinu) vzrostl.
Jak je však z grafu 1 patrné, došlo v posledních pěti letech zároveň k ještě mnohem výraznějšímu růstu rozsahu serverové infrastruktury těchto podniků a spolu s ní i ke komplexnosti aplikací na ní provozovaných. Podle růstu počtu fyzických serverů připadajících v přepočtu na jednoho interního ICT specialistu se tak v tomto období zvýšila produktivita práce těchto specialistů ještě o něco rychleji než celkové výkony těchto podniků v přepočtu na jednoho jejich pracovníka – o ještě rychlejším růstu produktivity podle počtu logických serverů ani nemluvě!
Zatímco výdaje těchto podniků na pořízení a provoz ICT v přepočtu na jednoho jejich zaměstnance se tak i v „postkrizovém“ období jejich posledního dotazování držely stále ještě poměrně výrazně pod úrovní z roku 2006, byly jejich „provozní“ výdaje v přepočtu na jednoho zaměstnance oproti roku 2006 o něco vyšší (viz graf 2).
Není tedy divu, že právě „ostatní provozní režie“, na nichž se personální náklady podílejí dominantní měrou, tak byly v detailnější struktuře výdajů opakovaně dotazovaných podniků na pořízení a provoz ICT jedinou položkou, u níž byl v těchto podnicích od období jejich předchozího dotazování v roce 2006 zaznamenán růst, neboť jejich výdaje na pořízení HW a SW a také výdaje na externí i „vnitrokoncernové“ služby od té doby naopak klesly.
Standardní ERP aplikace
Další mohutnění serverové ICT infrastruktury tuzemských podniků ze segmentu automobilového průmyslu a diskrétní výroby a s ním spjatý rozvoj personálního zázemí těchto podniků ve sféře ICT byl přitom v posledních letech na první pohled ve výrazném protikladu s „krizovým“ snižováním celkového počtu všech zaměstnanců těchto podniků a již dříve započatým a důsledky krize ještě dále urychleným „stěhováním“ provozu standardních celopodnikových ERP aplikací do nadregionálních datových center nadnárodních koncernů (viz graf 3).
Jakkoliv totiž na tomto trendu centralizace provozu a s ní spjatého sjednocování využívaných standardních ERP aplikací zdánlivě „vydělali“ zejména největší globální producenti těchto aplikací v čele se společnostmi SAP, Infor, Oracle a Microsoft, obnažily důsledky krize zároveň naplno všechna úskalí, jež se již před krizí začínala projevovat v případě „totálních“ a strategických outsourcingů a jejichž společným jmenovatelem je rigidita přehnaně centralizovaných informačních systémů společně s bariérami efektivní podpory kritických lokálních podnikových procesů z nejen fyzicky, ale též (a to zejména!) odborně, jazykově i kulturně vzdálených centrál.
Nezbytnost co nejdůslednější lokální ICT podpory kritických výrobních procesů i v rámci globálních korporací, bez níž se další zvyšování produktivity práce obejde jen stěží, se tak projevila nejen v budování distribuovaných kompetenčních a nezřídka i datových center v rámci tuzemských výrobních závodů nadnárodních koncernů, nýbrž také ve struktuře aplikací využívaných pro základní evidenci a kapacitní plánování výroby (viz graf 4).
Jak je totiž z porovnání jejich struktury se strukturou finančních modulů (viz výše) patrné, využívají mnozí uživatelé standardních „celopodnikových“ ERP aplikací v této oblasti alternativní „výrobní“ aplikace.
Pokročilá ICT řešení
V některých tuzemských výrobních závodech nadnárodních koncernů v nichž se ještě v dobách „předkrizových“ počítalo s náhradou jimi již dříve využívaných specializovaných aplikací pro základní evidenci a kapacitní plánování výroby „univerzálními“ výrobními moduly standardních celopodnikových ERP aplikací, totiž již došlo po „krizovém“ útlumu velmi nákladných globálních projektů implementace těchto aplikací a následné analýze „pilotních“ projektů ke změně strategie.
Obdobný posun byl přitom patrný také v některých tuzemských podnicích s českými majiteli, jež se na prahu oživení české ekonomiky rozhodly pro výraznější změny ve struktuře jejich informačních systémů a které taktéž daly přednost využití kombinace standardní celopodnikové ERP aplikace ve sférách, v nichž lze jen stěží získat konkurenční výhodu, s využitím specializovaných či unikátních řešení ve sféře plánování a řízení výroby.
Není tedy divu, že se tento „postkrizový“ útlum zájmu o drahá „superkomplexní“ řešení odrazil nejen ve sféře dalšího nasazování integrovaných modulů standardních celopodnikových ERP aplikací pro základní evidenci a kapacitní plánování výroby, nýbrž také – a to ještě více – ve sféře modulů pro pokročilé plánování a rozvrhování výroby (Advanced Planning and Scheduling) i nákladných „univerzálních“ APS aplikací, jejichž plánovací algoritmy zůstávají jejich uživatelům skryty a jejichž využití je tak o to více závislé na podpoře jejich externích dodavatelů (viz graf 5).
Důsledkem toho všeho je tak zřetelný posun k využití řešení pro pokročilé plánování a řízení výroby vyvíjených či dovyvíjených „na míru“ tak, aby tato řešení (jako jsou např. tuzemský InPlan či PPROI) bylo možno integrovat vlastními silami nebo s podporou jejich lokálních producentů.
PŘEDPLATNÉ
ČLÁNKY DO MAILU